Jak jsme se stěhovali
Diskuzní fórum (povinná reklama)Nikdy jsem netušil, že by se mně to mohlo týkat. Nikdy jsem to řešit nechtěl. Jenomže lidský život je ale tak složitý, že samotný život člověk je proti tomu úplně jednoduchý. Takže se není co divit, že i já jsem byl donucen řešit ceny nemovitostí v Praze.
Přestěhovat se totiž z Ostravy do Prahy není vůbec jednoduché. Najednou není možné jakýkoliv spor v práci nebo na úřadě vyřešit úslovím: „Banikp*co!“ Najednou nemůžete sedět s šéfem do šesti ráno v hospodě. Najednou vám lidé nenadávají veřejně na ulici, což by bylo hezké, kdyby vás místo toho nezačali intenzivně pomlouvat za zády. To jsou ale všechno problémy, se kterými člověk počítá. Co mě ale vyhodilo z kolejí nejvíc, bylo vyřešit stěhování mezi dvěma byty. Ostrava je od Prahy sice dost daleko. Naše překrásně adrenalinové téměř dostavěné dálnice nám ale umožňují pohybovat se po republice rychlostí blesku. Samotná přeprava věcí, lidí, zvířat a sousedovic Honzíka, který se z dětské nerozvážnosti schoval do bedny s čistícími potřebami, trvala jen několik hodin. Problém byl spíše v samotném nakládání a vykládání. Za ty roky jsme s ženou v Ostravě okupovali asi tři nemovitosti. Praha má být naše konečná stance, takže jsme se rozhodli přestěhovat opravdu všechno. To jsem ale netušil, že si moje pod pojmem „všechno“ představuje asi tak 10x víc věcí, než já. Když jsme naši roztomilou dodávku naložili tak, že vypadal, že se nikdy nemůže rozjet, připadalo mi nemožné tolik věcí najednou vidět. Natož je vlastnit.
Během cesty sice došlo k několika hádkám na pokraji rozvodu, nakonec jsme ale přeci jen dorazili do české metropole a doufali, že je vše za námi, když jsme si vyhlédli některé byty Praha. Katastrofa ale měla teprve přijít. Když jsme začali vynášet naše drobnosti do nového bytu, začalo mi docházet, že možná nakonec přeci jen budeme žít jako nihilisti. Velká skříň se vlivem několikerého montování a přenášení zlomila v půlce a značně se tak omezila její funkce. Poličky se zase polily nějakou…divnou kapalinou a staly se tak zcela nekompatibilní s barvami stěn, což moje žena samozřejmě nemohla akceptovat. Já jsem zase nemohl akceptovat střepy v chodidlech, i když to bylo poslední, co zbylo z našeho nádobí. Vrcholem byl pak sousedovic Honzík, který si zavřený v bedně zkrátil čekání tím, že se přiotrávil nějakou leštěnkou.
Jsou různé byty. Praha jich má hodně. Ten nejprázdnější je ale náš, protože momentálně vlastníme matraci, čajový servis a sousedovic Honzíka.