PR Články – Psaní a publikováníVložte PR článek zdarma bez čekání – zpětný odkaz zdarma

Často za mnou chodí a svěřuje se mi se svým trápením. Letos bude maturovat, ale o dalším studiu nechce ani slyšet.

„Už to, že jsem šla na gympl, byl ústupek tátovi a mámě, vždycky jsem chtěla být floristka a naši o mém snu dobře vědí. Jenže táta si vzal do hlavy, že musím na gympl, protože je to brána k univerzitnímu studiu. Přesně takhle to vždycky říkal.“

Titul není všechno

Markéta má při těch slovech slzy na krajíčku. „Naši si myslí, že titul je všechno. Ten, kdo ho nemá, je pro ně pomalu nula. Nenávidím jejich společenské sedánky. Zvou na ně samé doktory a docenty, člověk by se z toho zbláznil!

A ještě mě nutí, abych před nimi předváděla, jak pěkně hraju na klavír. Připadám si jako cvičená opice. Táta nikdy neopomene dodat: „Naše Markétka si podá přihlášky na tři vysoké školy. Nejspíš ji vezmou na všechny, je opravdu velmi nadaná.“ Hanbou bych se propadla!

Moje vnučka má skutečně talent. Miluje hru na klavír, hezky kreslí, do šuplíku si píše povídky, a když mi je předčítá, chytám se smíchy za břicho. Je vtipná, určitě by mohla zkusit žurnalistiku, ale třeba i AMU. Jenže ona o ničem takovém nechce ani slyšet.

„Pět nebo šest let budu dřít na vejšce, kapesné nic moc, protože táta je škrt, po večerech si budu přivydělávat na brigádách, což dělám už teď, a co pak?

Budu shánět práci stejně jako můj přítel Petr. Vystudoval etnografii a nezavadí o flek. Dělá už rok barmana v jedné vinárně. Mohla bych tam po matuře pracovat taky, ale nejradši bych byla stejně květinářka.“

S Markétkou se o její budoucnosti hodně bavíme. Nejsem si ale vůbec jistá, že jí nadšení pro práci v baru či květinářství vydrží. Nejde jen o iluzi spojenou se vzdorem vůči tlaku rodičů?

Posledně jsem se ji pokusila přesvědčit, aby studium na vysoké škole nezavrhovala, když k němu má všechny předpoklady. Může to přece zkusit a uvidí – nemusí přece školu dokončit. Ovšem zřejmě jsem udělala chybu.

„Ty už jsi jako naši, babi! Myslela jsem, že mi rozumíš. Já prostě na vejšku nechci, jasný?“

Odešla naštvaná a já si připadala bezradná a taky trochu jako zrádce. Ještě nedávno jsem vnučce říkala, že je na ní, jak si zařídí život, že o své budoucnosti by měla rozhodovat ona, a pokud si je opravdu jistá, že ví, co chce, měla by jít svou cestou.

Opravdu sama ví?

Jenže Markétě je 19 let. Je si člověk v tomto věku skutečně jistý, čím chce být? Někdo možná ano, ale jiní v tom mají v hlavě trochu zmatek a třeba potřebují všechno rozebrat a zvážit. S přispěním někoho moudrého, kdo je nebude k ničemu nutit, ale pomůže jim otevřít oči.

Markéta je bohužel zaťatá. Myslím si, že velký podíl na jejím přístupu ke studiu má nekompromisní postoj rodičů. Kdyby tolik nevelebili ty tituly, tolik se jimi nechlubili, pořád by do holky nehustili svá moudra o tom, že jedině vysokoškolský diplom otevírá cestu do světa, víc by o své budoucnosti přemýšlela.

Snažila jsem se snaše a synovi domluvit, aby na ni tak netlačili, ale oni mě obvinili z toho, že Markétu ponoukám, aby se na studia vykašlala. Nikdy jsem po vysoké škole nebažila, jsem květinářka a práce mě naplňuje. Jenže Markétka má na víc. Je dobré nechat ji, aby si šla svou cestou?

Barbora

Více se múžete dočíst v celém článku Vnučka nechce studovat. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.