Emoční inteligence aneb Rozum a cit patří k sobě
Diskuzní fórum (povinná reklama)
Na vypracování inteligenčního testu potřebujete klid a soustředění. Ovšem při každodenním rozhodování vám obojí zpravidla chybí. Mám odpovědět, volat o pomoc, nebo ho ignorovat, ptáte se v duchu při dotírání agresivního pobudy v tramvaji. Máte se usmívat a naoko souhlasit, nebo se rázně postavit proti, když na vás kolega vyrukuje s nějakou nehorázností? To jsou jen malé příklady situací, které vyžadují okamžité rozhodování. I když umíte brilantně seřadit různé vzory kostiček v inteligenčním testu, v mezilidských vztazích vám to nejspíš bude k ničemu, pokud nemáte zároveň dobře vyvinutou emoční inteligenci. Na tu vám nikdo certifikát nedá, protože je – stejně jako emoce – neměřitelná. Ale v její prospěch mluví to, že emočně nadaní lidé si i s průměrným IQ dokážou vybudovat dobrou pověst a zajímavé postavení.
Průlom na konci tisíciletí
Minulé století se opájelo rozumem, výkony a vším, co se dalo změřit. První testy IQ vznikly v roce 1905 a skoro sto let trvalo, než přišly ke slovu také emoce. Mluvilo se o nich už řadu let předtím, ale neuvěřitelnou vlnu zájmu o ně přinesl v roce 1996 bestseller Daniela Golemana Emoční inteligence. Ta je podle autora nadřazenou schopností s obrovským vlivem na všechny ostatní – může je podporovat, ale také komplikovat. Díky ní umíme vnímat své i cizí emoce, dokážeme s nimi pracovat a jejich pomocí se motivovat a orientovat ve vztazích. Jednou z nejdůležitějších součástí emoční inteligence je empatie – schopnost vcítit se do prožívání ostatních.
Můžeme se zlepšovat
Lidé s vyspělou emoční inteligenci při rozhodování zapojují rozum i emoce. Jsou si jich vědomi, umějí je prožívat, ale zároveň se jimi většinou nenechají iracionálně ovládat. Poměrně přesně odhadnou, jaké pocity jejich rozhodnutí a jednání vyvolá a nejsou případnou reakcí zaskočeni. Myslí totiž o několik tahů napřed, ale ne pouze matematicky. Přicházejí-li třeba se špatnou zprávou, mají už připraveno řešení, které její dopad zmírní.
Zatímco IQ je víceméně daná schopnost učit se a jediné, co s ní může zamávat, je úraz mozku či neurologická choroba, emoční inteligenci můžeme po celý život trénovat a zlepšovat. Kromě naslouchání druhým a pozorování jejich reakcí můžeme ke svým emocím přijít blíž v kurzech osobního růstu, při psychoterapii nebo meditaci. S emoční inteligencí jde v ruku v ruce také intuice.
Co jsou vlastně emoce?
Slovo emoce pochází z řeckého motere (pohybovat se), předpona „e“ pak naznačuje pohyb směrem ven. Jejich pomocí vyjadřujeme libost a nelibost, podle svého zabarvení nám dávají energii k jednání a zvládání nejrůznějších situací v životě. Doprovázejí je měřitelné fyziologické změny, typická mimika a pohyby. Lidé všech kultur dokážou z výrazu obličeje přesně vyčíst strach, hněv, smutek a radost. Daniel Goleman výčet těchto základních emocí rozšířil na osm: hněv, láska, smutek, překvapení, strach, rozhořčení (odpor), radost a stud. Mohou se mezi sebou samozřejmě míchat jako barvy, hněv může být spojen s nepříjemným překvapením, láska s radostí i studem. Mohou mít různou intenzitu, třeba hněv má širokou škálu od lehké popuzenosti až po agresivní zuřivost. Vlivem výchovy a traumat občas ztratíme s některými svými emocemi kontakt, především s negativně vnímaným hněvem. Zdravý přístup k vlastnímu prožívání nám pomáhá dobře vyhodnocovat a předpokládat emoce okolí.
Zdroj: www.prozivot.info/emocni-inteligence
Více informací najdete zde:
• Anja von Kanitz: Jak rozvíjet svou emoční inteligenci (Grada)
• Daniel Goleman, Destruktivní emoce (Ikar)
• Daniel Goleman: Emoční inteligence (Columbus)
Více se múžete dočíst v celém článku Emoční inteligence aneb Rozum a cit patří k sobě. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Životní harmonie.