PR Články – Psaní a publikováníVložte PR článek zdarma bez čekání – zpětný odkaz zdarma

Dokládá to i soubor 16 kovových částečně mechanických soch Holky Burky a třímetrové „vystřižené“ ocelové Panny – všechny nyní vystavuje v Klatovech. Zaplnily kostel sv. Vavřince.

Čím vás okouzlil kov? A smalt?

Miluju šrouby a matky, šroťáky a venkovská železářství, kde mají všechno. Odsud láska ke kovu, která přišla plíživě! Smalt se přidal, vlastně nahradil grafiku.

Holky Burky představují největší počet kovových a mechanických soch v jedné vaší kolekci. Proč dvacet?

Ne, je jich šestnáct! Dvacet byla touha, ale konečný počet ovlivnily finance. Pravda je, že jsem chtěla, aby Holek bylo hodně a vypadaly dobře ve skupině. Trošku jsem ale zapomněla, že je bude třeba i uskladnit. Jedna měří dva metry a v průměru má metr – to krát šestnáct… Prostě stávají u mého kamaráda ve Smržovce v garáži. Těžko říct, jestli je z toho šťastný.

Jak se Holky prodají, když patří k sobě?

Nevím. Já prodala jednu kamarádce a moc ráda nejsem, protože mi při vystavování chybí. Původně jsem myslela, že si ji budu vždy půjčovat na výstavy, ale to donekonečna nelze. Došlo mi, že nemůžu někomu stále rozbíjet a blokovat interiér, kde už si artefakt umístil. Bohužel, má prvotní idea nevyšla.

Jedna Holka Burka se rovná…

…měsíc práce! V ideálním případě, ale udělala jsem za tu dobu i dvě.

Velké sochy jste dělala i dřív.

Ano, ale nešlo o tak početnou skupinu. Vlastním dvouapůlmetrového Oldřicha s Boženou a největší mám Dračí bránu. Tři metry! Ovšem ti zůstali u mně v dílně.

Obří artefakty jsou ideální do exteriéru, parků, center měst. Tam směřujete?

Neměla jsem zatím žádnou státní zakázku. Asi o mně nevědí. Zato já o sobě vím, že nejsem obchodně zdatná. Neumím se prodat. Vše, co jsem kdy prodala, je v soukromých rukách a pár věcí v galeriích.

Jste samostatná umělkyně?

No, třeba při stáčení dvoumetrových soch z plechu ne. To se musí dělat i ve třech a je nutná hrubá síla, v tom případě mi pomáhají chlapi. Narážíte-li na to, že jsem v práci odkázaná na jiné, to narozdíl od toho, kdo maluje pouze olejem, jsem! Někdy bych potřebovala být chobotnice.

Pomocníci ale nejsou výtvarníci.

Ne, to jsou třeba zámečníci.

Jak zámečníkům vysvětlíte „velkou ideu“ autorky?

Musím to mít nakreslené, mít vyrobenou maketu a být u toho.

Zdá se jim to divné?

Někdy jo, ale už si zvykli. Neodporují. Spíš mi jako znalci řemesla pomůžou s technickými detaily, nad kterými si já nevím rady. A často najdou jednodušší cestu k cíli. Stane se však, že je to i opačně.

Mimochodem, jak děláte kovovou sochu?

Krejčovsky, jako střih na šaty. Nakreslím si ji, vystřihnu z papíru, poslepuju v maketu a totéž pak dělám s kovem. Tam už se ale sváří nebo nýtuje.

Kde se inspirujete? Burky vás prý napadly při cestě z Francie.

V autě. Manžel nemá rád, když na něj za volantem mluvím a ruším jeho soustředění, tak tiše přemýšlím. A Holky Burky jsou výsledek přemýšlení o tom, proč muslimští muži nutí ženy nosit burky, takže pak ony vypadají jako velký falus a tím jim vlastně připomínají jejich vlastní nedostatečnost.

Protože jsem neměla papír a tužku, psala jsem si poznámky o tom, že by měly představovat různé archetypy, lidské slabosti a tak dále, do mobilu, až jsem ho zavařila… Jinak mě věci napadají nad ránem, když se budím. Ale to je tak, že už mám něco v hlavě a za ranního klidu to začnu urovnávat. V posteli mám pro ty případy blok a vše píšu a kreslím, abych nezapomněla. Inspirační místo nemám.

Smalty s mexickou tematikou ale pramení z Mexika, ne?

Po návratu z Mexika jsem dělala smalty s maorskými vzory, to je fakt. Ale chvíli trvalo, než na ně došlo, nicméně mě dohnaly k větší barevnosti. Na mě až překvapivé! Taky jsem ale dělala africké motivy a ve skutečné Africe nikdy nebyla – Egypt a Tunis se nepočítá. Nápady se dostavují různě.

Nad mexickými barevnými mozaikami…

…se tetelím. Taky jsem si jimi vyzdobila koupelnu! Tohle bych si klidně střihla i u klienta, je to sice trochu odklon od mé hlavní práce, ale odklon krásný. Navíc já už vyráběla velké malované smalty, které se vkládaly mezi dlaždice v koupelnách i v kuchyních.

Zmínila jste své největší sochy, co největší smalty?

V pecích ve Vítkovicích lze vypálit největší – odtud, ze sympozia Smalt Art, mám 2,5 krát 1,5 metru. To je macek! Ve smaltovně v Tupesích je maximum 120 krát 80 centimetrů. Mě holt malé věci nebaví a taky mě nebaví ty prvoplánově líbivé. To je někdy kontraproduktivní, protože právě o ně zájem je.
Jste i autorka kovových neotřelých chrličů vody do koupelen.

Ony vlastně do koupelen nejsou, a tak je tam zatím ani nikdo nechtěl! Český člověk je konfekční a značkový. Málokdo touží po něčem neotřelém a ulítne od standardu, a když už, pak takové zboží musí být opatřeno světovou značkou. Většina našinců, která si dá dělat novou koupelnu, volí styl, který viděla v katalogu, časopise a podobně. Málokdo přemýšlí o umístění nějaké mimořádnosti.

Když jde o venkovní artefakty, jsou k vám Češi vstřícnější?

Jestli si kupují mé kovové lavičky do zahrad?

Třeba.

Pokud ano, jsou to lidé z okruhu mých známých nebo milovníci umění. Architekti, výtvarníci, ale masová věc to není.

Většina vašich děl vzniká ve výrobních provozech, kde máte svůj „kout“ a daný čas. Umíte se tam umělecky naladit?

Tam už jde vesměs o samu realizaci, kde to vymyšlené dostává tvar. Ale třeba ve smaltovně v Tupesích je klid, takže se naladit umělecky dokážu. Na odpolední a noční směně není takový ruch, ale pár lidí.

Navíc, když se pustím do práce, přestávám vnímat okolí i čas. Jen musím stihnout paní, která stříká základní smalt, a pak paliče u pece. Jsem schopná od dvou odpoledne do tří ráno dělat. Ale spát potřebuju, neumím to táhnout bez oddechu.

Zkreslila jste představy žen z výroby o umělkyních?

Myslíte, že nedebatuju v kavárně u kávičky a cigárka, ale tahám plechy a makám ve smaltovně jako ony? Nevím, ale doufám že ano! Pokud ale ty ženské ve výrobě vidí, že umíte i řemeslo, stoupnete v jejich očích.

Když se vrátíte z tvůrčího pobytu domů, není to pád? Ve smyslu, že se tam nemluví tolik o umění, ale o nákupu, úklidu atd.?

Jsem vdaná 33 let! Jinak: když se připravuje výstava, je vše hektické, ve vrcholu dojde na vernisáž a pak se rozhostí divné prázdno. Něco končí, naštěstí ten stav netrvá dlouho. Ale u výtvarníka to není takový problém jako u hudebníka nebo tanečníka. U nich vše jakoby končí okamžitě po produkci.

Podle kritiky vás inspiruje osamocený člověk. Jste osamocená?
Každý je na světě sám za sebe, i když žije v houfu. Nicméně ten kritik je navíc filozof, tak je to trochu jiný úhel pohledu. Kritika je svébytná disciplína… Já jsem ráda v kolektivu, dělám ráda s lidmi. Sama si nepřipadám a nejsem.

Kritika též říká, že z většiny vašich děl je cítit erotický náboj. Řeknete že ne?

Z některých asi ano. Ale jen proto, že má panáček pindíka, ještě nejde o erotický náboj.

Umělecké kožené tašky, které vyrábíte s kolegyní, mívají tvar kosočtverce…

Jé, občas, ale to není otisk sexuchtivosti v očích ani Jitky Arazimové ani můj, cíl je zajímavý tvar. Děláme tašky i kulaté, hranaté… Konečně, to posoudí dámy, zatím je nadšeně kupují!

Jak na kabelky došlo?

Nemohly jsme pro sebe sehnat zajímavou, praktickou a ideální kabelu. Bída naučila Dalibora housti, nás nedostatek nabídek naučil šíti. Společně jsme založily designový ateliér Francoarazzi, což je vlastně spojení našich jmen. To je další odklon od mé hlavní tvorby