PR Články – Psaní a publikováníVložte PR článek zdarma bez čekání – zpětný odkaz zdarma

Jak z nezajímavého až nudného týpka vyrobit ikonu s leskem svatozáře a posláním vést národ? Recept je překvapivě jednoduchý: naservírujte tápajícímu publiku spásnou ideu a přidejte pořádnou porci narcismu. To celé v jedné osobě. pokud vám tahle směs připomíná současného hradního pána, jste na stopě. Problém je, že jeho ikona po letech. Vyčpěla. Kdo za Václava Klause převezme boží svatozář?

Do prezidentských voleb zbývá necelý rok. V povšechných anketách i průzkumech veřejného mínění (je s podivem, že renomovaný průzkum lze provést bez znalosti definitivního výčtu kandidátů) vede expremiér Jan Fischer. Za ním coby další horký kandidát boduje ekonom Jan Švejnar, který se s požehnáním socialistů snažil dobýt Hrad už před čtyřmi lety. Tentokrát změnil názor a rozhodl se kandidovat bez podpory politické strany.
Tedy jeden úředník, jenž se blýskl v době, kdy politická elita ztratila rozum i nervy, a druhý místopisně nezařaditelná, a tudíž neušpiněná osobnost sledující českou selanku zpovzdálí Kolumbijské univerzity. Vzkaz voličů je jasný: staré politické struktury na Hradě nechceme. Výjimku by udělali snad jen u nedávno zesnulého Václava Havla. Je dokonce velmi pravděpodobné, že kandidatura člověka jeho kalibru by znovu skončila vítězstvím. Takže kdo se ujme kormidla a povede lid vstříc krizovým zítřkům?

Elita vymytá
Krátce po minulých volbách do sněmovny si vědci Sociologického ústavu AV ČR zevrubně proklepli voliče KSČM. Zkoumali
jejich politickou identitu a historickou paměť, což není od věci, neboť jejich řady rostou (podle dubnového volebního průzkumu by obsadili s 20 procenty druhé místo za socialisty). Dotázaní měli mimo jiné ze seznamu historických i současných osobností vybrat a zhodnotit pro ně ty nejdůvěryhodnější. Výběr byl skutečně široký. Vedle Masaryka, Beneše či Dubčeka se objevily i „hvězdy” jako Husák, Jakeš nebo Stalin. Nechyběli ani kultovní propagandista Fučík či kubánský revolucionář Castro. Výsledek?

V rozporu s tradičními komunistickými výklady paradoxně zvítězil se ziskem nadpoloviční většiny kladných bodů „tatíček”
Masaryk. První prezident samostatného Československa je pro voliče KSČM evidentně stejně neotřesitelným symbolem jako pro zbytek národa. Tenhle exkurz do duše voličovy je pro další úvahy o našich příštích bozích docela důležitý. Vysvětluje totiž obecnou zákonitost, díky níž jsou lidé ochotni uctívat jisté osobnosti a považovat je za elitu země. V obecné terminologiise tomu říká charizmatizace a znamená přikládání nadlidských
či dokonce božských schopností a vlastností nějakému člověku.

„Charisma není věc, s níž se člověk rodí, nejde ani o kvalitu osobnosti. Je to pouze záležitost vztahu,” tvrdí religionista Zdeněk Vojtíšek, jenž se zabývá studiem kultů, sekt a nových náboženských hnutí. Charizmatický vůdce tak vůbec nemusí oplývat závratnou inteligencí, ani skvělými řečnickými schopnostmi. Stačí, když nabídne politickou či náboženskou ideu, která v lidech vzbudí naděje, a sám je natolik narcistní, že charizmatizaci ochotně přijme.

Na straně těch, kteří jsou ochotni uctívat a následovat svého vůdce, kupodivu o žádné vymývání mozků nejde. Ti si jej vymývají sami. A rádi. Nejvíc přitom propadají pokušení intelektuálové. S rozumem to totiž nemá nic společného, spíš naopak. „Rozum znamená nejistotu, ta zase pochybování, pochybování značí úzkost, které se nejrychleji zbavíte tím, že se na někoho zavěsíte. Na objekt charizmatizace, na toho, v kom vidíte vůdce,” dodává Zdeněk Vojtíšek. V tom vidí klíč, proč tak civilizovaný národ jako Němci podlehl ve 30. letech Hitlerovi a proč se tolik intelektuálů po 2. světové válce postavilo za Stalina. Podobně si můžeme odpovědět, proč po sametové revoluci spousta Čechů podlehla a stále podléhá Václavu Klausovi. Kulisy byly dané – mezi lidmi vládla obrovská nejistota, jak ze socialismu vybudovat kapitalismus. A někdejší prognostik přinesl nápad, jak transformaci ekonomicky zvládnout. „Sice tady existovaly stovky lepších ekonomů, ale jen on byl natolik narcistní, aby si řekl, že má skutečně božské poslání nastolit ideální říši trhu bez přívlastků a vést lid do tisíciletého království všeobecné ekonomické blaženosti,” říká s nadsázkou religionista.

Elita dezorientovaná
Náměstí českých měst ovšem burácejí i dnes. A nejde jen o utopické vize Holešovské výzvy, jejímž cílem je odstranit systém politických stran a nastolit takzvanou skutečnou demokracii. Proti politikům se ozývají studenti, policisté, učitelé a zaznívají i hlasy mnohem zvučnější. Ať jde o antikorupční spolky, nebo o úspěšné podnikatele, jako například majitele Student Agency Radima Jančuru, který v nedávném rozhovoru pro server Česká pozice bez cavyků označil ministra Drábka za „de facto zloděje” a Kalouska za politika, jenž si „s velkou pravděpodobností nakradl hezké miliardy”.

V době, kdy se po materiální stránce máme vůbec nejlépe v celé naší historii, kdy na ulici neumírají hlady zbídačené masy a kdy nás ani zdaleka neválcují vládní škrty v měřítku Španělska, Irska nebo Itálie, se zdá tahle výbušná atmosféra pořádně nafouknutá. Ale jen do chvíle, než si uvědomíte další železnou zákonitost lidského myšlení. „Naši spokojenost či nespokojenost neurčuje blahobyt, ale srovnání s tím, jak se mají ostatní a co bychom mohli mít, kdyby se třeba v politice nekradlo,” vysvětluje Lukáš Linek ze Sociologického ústavu AV ČR. To se v minulých volbách podařilo zúročit dnes už mrtvému sdružení Věcí veřejných a dost možná na to budou cílit i mnozí kandidáti během prezidentského klání. Pro příklad, byť extrémní, netřeba chodit daleko: padesát tisíc podpisů nutných pro účast ve volbách shání populista par excellence Tomáš Vandas, šéf krajně pravicové Dělnické strany sociální spravedlnosti a jedna z dalších obskurních postav české politiky. Nazrála doba pro tvrdou ruku?

Spoustu dalšího zásadního čtení najdete v 8. čísle časopisu Kraus, které je právě teď na stáncích. Krause si můžete také předplatit z pohodlí domova – jedinou esemeskou.