Jezero plné soli a toxického arzénu kypí životem
Diskuzní fórum (povinná reklama)
runSliderPage_manual(„ngg-gallery-1364-0“);
Podivné jezero – v pouštní pustině, z jedné strany vyhaslé sopky a z druhé vysoké zasněžené štíty Sierry Nevady, jednou je jezero sytě modré a jindy hráškově zelené, je slané, a přitom jako z cukru, mrtvé, a přitom plné života.
Uzbecká bavlna dala práci a zničila zdraví. A s ním i přírodu |
Kousek od Bodie, pouhých dvacet devět kilometrů směrem na jih, se nachází velice zvláštní jezero Mono Lake. Oblast dnešního jezera se začala formovat přibližně před třemi až čtyřmi miliony let tektonickou a vulkanickou činností. Jak se zvedala Sierra Nevada, vytvořila se rozlehlá kotlina, která se postupně naplnila vodou.
Více než sedm set tisíc let staré prajezero (jedno z nejstarších jezer severní Ameriky) nemá žádný odtok. Během své dlouhé existence vymyly potoky z vrstev pohoří Sierry Nevady množství soli a četné minerály. V poslední době ledové se Mono Lake postupně rozrostlo do neuvěřitelných rozměrů, takže přibližně před dvanácti tisíci lety pokrývalo osm set sedmdesát pět kilometrů čtverečných a dosahovalo hloubky okolo dvě stě sedmdesáti čtyř metrů. Bylo pětkrát větší než jezero současné.
Za svítání je všechno kolem jako ze zlata. V poledne jsou tufové útvary špinavě bílé. Navečer krajina zase zlátne. Když se někdy nebe zbarví do krvava, pak „hoří“ úplně všechno – nebe i celé jezero. FOTO: Kateřina a Miloš Motani
Jezero neustálých překvapení
Mono Lake ležící u městečka Lee Viking obklopují četné vyhaslé sopky. Nejmladší sopka, Panum Crater, nacházející se jižně od jezera, byla činná ještě před šesti sty lety – z geologického hlediska tedy poměrně nedávno. A Paoha Island je starý pouhých dvě stě let. Četné horké prameny ústící do kotliny jsou také důkazem neustále pokračující tektonické činnosti.
Před třemi až čtyřmi miliony lety se zdviháním a klesáním kontinentálních desek vytvořila na úpatí vznikající Sierry Nevady kotlina a postupně se naplnila vodou. Před dvanácti tisíci lety tu vzniklo rozlehlé prajezero. FOTO: Kateřina a Miloš Motani
Mono Lake jsem navštívil už potřetí a stále nás překvapuje novými obrazy. Je dost pozdě. Osvětlené zlaté proužky sopečné krajiny se stále zužují. A pak už se obloha barví pozvolna do růžova. Je úplné bezvětří a hladina jezera Mono se ani nehne. A na ní se jako v zrcadle odrážejí podivné kamenné sloupce a kupky.
| Cesta do středu Země. Na Islandu můžete vstoupit do nitra sopky |
Z růžové je zanedlouho fialová a pak modrá, která se pozvolna začne měnit v noční čerň. Na druhý den vstáváme ještě za tmy. Nechceme si nechat ujít hořící štíty Sierry Nevady lemující na západní straně jezero, které nemá na světě obdoby.
Ještě před sedmdesáti lety vypadalo Mono Lake úplně jinak než dnes. Bylo asi dvakrát větší a po zvláštních kamenných útvarech nikde ani stopy. Avšak v roce 1941 tady byl postaven akvadukt a z pěti jezerních přítoků se začala odčerpávat pitná voda, převážně pro Los Angeles. Hladina jezera začala rapidně klesat, přibližně třicet pět centimetrů za rok. Za padesát tři let klesla o dvanáct metrů, objem vody se snížil na polovinu. Postupně se tak odhalily tufové věže. Je to trochu dvojsečné. Na jedné straně dělají vápencové sloupce a kupky z Mono Lake jedinečné místo, na druhé straně přestaly útvary nejen růs