Santhalští domorodci bojují o svoji půdu. S jednou z největších soukromých firem na světě
Diskuzní fórum (povinná reklama)
runSliderPage_manual(„ngg-gallery-1374-0“);
Za jedno z nezelenějších měst Indie a nejlidnatější městský konglomerát ve státě Jharkand je považován ocelářský Jamshedpur, neboli TataNagar. Byl vybudován na základě rozvojové vize průmyslníka a filantropa Jamsetji Tata, který v něm založil před více jak 100 lety rodinnou firmu Tata Group.
| Haji Ali Dargah, mešita v Bombaji, kde musíte čekat na odliv moře. Jinak se nedostanete zpět |
Už pátou generaci zasahuje společnost do mnoha průmyslových odvětví, působí a vyváží zboží i služby do více jak 80 zemí a dnes již patří k největším soukromým firmám na světě. Kromě průmyslu a obchodu se věnuje i charitativní činnosti.
Haló, tam nesmíte…
Zvedám hlavu výš a výš a pozoruji červeno-bílý komín, jak se tady uprostřed města pne k oblakům. Zdvihá se nad spletí kovových a betonových konstrukcí a spoluvytváří zvláštní náladu industriálního města. Pomalu se z něj line kouř, který zaplavuje ulice a dává jim mystický nádech.
Projdu železnou bránou s nápisy jemných tvarů, kterým však nerozumím.. FOTO: Jana Hunterová
„Haló, haló, tam nesmíte,“ zaslechnu. A a než mi dojde, že je to na mě, tak projdu železnou bránou s nápisy jemných tvarů, kterým však nerozumím. Ocitnu se na vydlážděné ploše plné motocyklů, ohraničené betonovými zdmi kolem dokola. „Tady je vstup zakázán a nesmí se fotit,“ zastavuje mě uniformovaný strážce. Nápis na jeho košili mě potvrdí, kde jsem. Ano Tata Steel – mohutná ocelárna v centru Jamshedpuru. Vysvětluji, že se chci jen podívat na úžasnou budovu, protože miluji industriální stavby. „Tak jen na chvíli,“ povolí, ale dál už nikam nechoďte.
Kolem mě proběhne několik dělníků v typických žlutých přilbách a oranžových vestách. Přenášejí kovové zábrany z jedné strany na druhou. Postaví ji vedle vykopané jámy na cestě a jdou pro další. Chvíli je tak pozorují, jak jim to jde pěkně od ruky, když náhle uslyším dunivé zvuky.
„Tady je vstup zakázán a nesmí se fotit,“ zastavuje mě uniformovaný strážce. FOTO: Jana Hunterová
Přemýšlím, odkud to jde a vydávám se tím směrem. Ulicí rovně a pak doprava. Přede mnou se objeví dlouhý průvod lidí, kteří pomalu kráčí za zvuků bubnů hlavní ulicí. Tiše jdou ve dvojstupu, ženy v jednoduchých bílých sárí se zelenými nebo červenými pruhy, typickými pro domorodé kmeny Santhal. Některé drží v ruce malé děti. Muži nesou transparenty, mačety, sekery a dřevěné palice.