PR Články – Psaní a publikováníVložte PR článek zdarma bez čekání – zpětný odkaz zdarma

Jako dítě jsem určitě od rodičů dostala párkrát na zadek. Žádný zásadní výprask si ale nepamatuju, obvykle jsme s bratrem dostali tátovou dlaní přes zadnici ve chvíli, kdy jsme nereagovali na jiné domluvy. Tímto důrazným napomenutím se obvykle problém vyřešil a nepamatuji se, že bych měla někdy pocit křivdy. Křik, mlčení nebo dusno mi připadaly jako daleko horší varianta.

Zato si dodnes dobře pamatuju, kterak jsem dostala přes zadek ve školce. Byly mi tři roky a chodila jsem tam všeho všudy pár měsíců (pak si mě babička naštěstí odvezla na Slovensko), přesto si detaily pamatuju dodnes.

Byl čas svačiny. „Sedni si vedle Pepíka,“ říká mi učitelka Jindřiška, mladá žena s blonďatou trvalou. Nehnutě stojím a bezradně na ni civím. Nemám totiž tušení, který z kluků je Pepík, ale nejsem schopná nic říct. Coby velmi komunikativní a společenské dítě bych měla být schopná něco říct, jenže nemůžu. Bojím se, protože tady se mnou, podobně jako v jeslích, nikdo nebaví. Hlavně neotravovat, úči potřebují v pravidelných intervalech svoje kafíčko a cigáro. A dneska je těch děcek nějak moc, tak co trochu otevřít okna, ať jich příště pár zůstane doma…

„Tak rychle, rychle, kdo zůstane poslední na záchodě, toho tam zamkneme,“ slýchám denně. A bojím se jít i na záchod. A tak jen koukám. Načež mě úča popadne za ruku, nařeže mi a odvleče mě ke stolku na určené místo. Už vím, který je Pepík. Ani já ani on nesmíme vstát od stolu, dokud nevypijeme to hnusné převařené mléko s tlustým škraloupem. Pak mám v plánu jít společně s další holčičkou bulet mezi skleněné vchodové dveře. Ne proto, že jsem dostala na zadek, ale protože tu s námi zacházejí nespravedlivě a já se neumím bránit. Zítra ráno budu zase celou cestu brečet, že nechci do školky. Třeba to už sakra někomu dojde…

Nedávno proběhla českými médii zpráva o připravovaném zákoně, který by měl definitivně zakázat veškeré tělesné tresty ve výchově dětí. Okamžitě se rozhořela diskuse podobná té, kterou před čtyřmi lety rozpoutala stejným návrhem tehdejší ministryně Džamila Stehlíková. Tentokrát měla být podle MD Dnes iniciátorkou vládní zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková. Ta ovšem přípravu nového zákona popírá.

„Osobně s fyzickými tresty dětí dlouhodobě nesouhlasím a podporuji myšlenku jejich co největšího omezení. O přípravě konkrétního zákona jsem však nehovořila. Můj postoj vychází i z dlouholeté praxe v nevládní organizaci, zabývající se pomocí dětem. Jsem si však vědoma, že ani společenská atmosféra, ani politická situace přísnější zákonné úpravě v tomto směru nejsou nakloněny a proto nic takového nepřipravuji,“ říká Monika Šimůnková.

Kachna o chystaném zákoně mezitím obletěla všechna větší média, a tak se musel k problematice vyjádřit i premiér Petr Nečas. On sám není zastáncem takového zákona a jeho přípravu nechystá. Přesto je ale pravděpodobné, že téma zákazu tělesných trestů jen tak z veřejné sféry nezmizí – dlouhodobě na nás v tomto směru tlačí Rada Evropy, která má za to, že jakýkoli tělesný trest je porušením základních lidských práv dítěte.

Z pohledu dnešní legislativy týkající se dospělých lidí a dokonce i některých zvířat je skutečně tělesné trestání dětí poněkud zvláštní výjimkou. V trestním zákoníku už dávno nenajdete nic takového jako 50 ran bičem. Riziku, že vám bude nařezáno rákoskou na zadnici, se vystavujete pouze v některých afrických a asijských zemích – například v Singapuru můžete za poškozování cizího majetku vyfasovat kromě tučné pokuty ještě nářez na holou, jak zjistil před lety na vlastní kůži Američan, který posprejoval na ulici auto. Bít psa, kočku nebo koně je už dnes rovněž problematické, můžete být velmi snadno obviněni z týrání zvířat. Naše společnost má z tělesných trestů hrůzu, stejně jako z bolesti. Tělesnou nepohodu považujeme za cosi velmi zlého, nepatřičného, až děsivého a bezesporu ji vnímáme mnohem intenzivněji a emotivněji nežli naši předkové. V takovém světle se pak nářez vařečkou nebo páskem přes zadek jeví jako vpravdě barbarský čin.

Přitom ještě nedávno byly podobné výchovné metody běžnou součástí výchovy. Otcův řemen či matčina vařečka sloužily jako prostředek ke zjednání kázně, často stačila jen letmá zmínka o jejich možném použití, a rázem byl doma klid. Někteří pamětníci na tyto časy rádi vzpomínají, protože tehdy „vládl pořádek a děti byly poslušné“. Různých pohlavků, facek a dobře mířených švihů pravítkem přes prsty se zcela nezříkali ani pedagogové, ačkoli ve školství byly tělesné tresty zakázány již v roce 1870, ještě za dob Rakouska –Uherska. Jen tak na okraj, ve Velké Británii byl stejný zákaz vydán až v roce 1986, tedy o celých 116 let později.

Nad životem i smrtí
V antickém Římě, jehož odkaz tvoří jeden ze základních pilířů dnešní evropské kultury, nějaké odmlouvání rodičům nepřipadalo v úvahu. Za republiky i raného císařství panoval přísný patriarchát. Otec, svobodný občan, byl absolutním pánem nad životem a smrtí nejen svých otroků, ale rovněž manželky a dětí. Rozhodoval o tom, které dítě bude po narození v rodině ponecháno, a které bude odloženo či usmrceno. I v dospělosti mohl otec nechat nezdárného syna popravit. Poslušnost dcer byla absolutní. Rodiče s dětmi mnoho času netrávili, o malé děti pečovala chůva, větší děti měly soukromého učitele. Všeobecně se propagovala spartánská výchova, jejíž součástí byl u chlapců i velmi drsný vojenský výcvik. Jen tak bylo dle dobového mínění možno vychovat dobré vojáky a slušné občany.

Podobný model absolutní podřízenosti dětí rodičům je dodnes běžný v mnoha neevropských kulturách, kde otcové neváhají své potomky, především dcery, zabít, aby uchránili dobré jméno rodiny. Tělesné tresty nejsou považovány za nic nepatřičného, tedy s výjimkou velmi malých dětí, které jsou většinou hájené. Větší děti však mohou být nejen tvrdě fyzicky trestány, ať doma či ve škole, ale od určitého věku například i uvězněny či popraveny stejně jako dospělí. Ačkoli se nám takové zákony, dodnes platné například v Iránu, zdají naprosto barbarské, byla i v Anglii v 17. století hranice trestní odpovědnosti pouhých 7 let a popravy mladistvých mezi 14 a 18 lety se příležitostně odehrávaly ještě v 19. století.

Pan učitel s rákoskou
Vraťme se ale zpět ke „starým zlatým časům“, kdy prý ještě děti poslouchaly na slovo a kdy pan učitel byl nejvyšší autoritou. V prvé řadě nutno podotknout, že mnohému učiteli, který často neměl k výuce jinou kvalifikaci nežli právě onu rákosku, ani nic jiného k udržení kázně nezbylo. V dřívějších dobách se totiž učitelé často rekrutovali z řad vysloužilých vojáků. Neměli pedagogické vzdělání, zato byli zvyklí na vojenský režim. Ani oni však netloukli děti za každou hloupost, rákoska přicházela ke slovu pouze v případě vážnějších kázeňských přestupků. To, zda měly děti učitele rády, se nakonec odvíjelo od jeho osobnosti.

A na druhou stranu, normální vesničtí kluci nebo městští sígři vyrůstající na ulici nebyli žádní malí andělé, takže jim občasný výprask pravděpodobně nijak zásadně psychiku nenarušil. Navíc bylo pořád lepší vyřešit vše s učitelem ve škole, aby případné poklesky nepřišly na přetřes doma u večeře a ke slovu se tak nedostaly ještě další pomůcky jako již zmíněný pásek či vařečka.
Největší zásluhu na relativní lidskosti evropského školství měl bezesporu n