PR Články – Psaní a publikováníVložte PR článek zdarma bez čekání – zpětný odkaz zdarma

Je to pár týdnů, co jsem četla fascinující rozhovor s primářem Vladimírem Kozou. Hematoonkolog, světově uznávaný odborník, v něm nebývale otevřeně a trefně mluvil o politice, o českých doktorech, o svých pacientech, o životě, ale také o jeho konci. Co se týče posledního, nešlo jen o pohled lékaře. sám už tehdy věděl, že kvůli vážné nemoci se mu čas krátí.

Týden nato ve svých 58 letech zemřel. Co ho čeká, věděl necelý rok. Našli mu nádor, který patří k těm nejagresivnějším a u kterých je léčba zbytečná. O nemoci prý s kolegy z plzeňské fakultní nemocnice nemluvil, nedával na sobě nic znát a do poslední chvíle pracoval. Kdo ho znal, hovořil o něm jako o charismatickém muži s velkou autoritou, pokorou a schopností pojmenovávat věci tak, jak jsou, jak je sám vidí. Kolegové ho s úctou a bez patosu označovali za vizionáře. „Když před dvaceti lety zakládal Český národní registr dárců dřeně, tak určitě vizionářem byl – a ta vize se naplnila,“ vzpomíná na Vladimíra Kozu jeho dlouholetý přítel Jan Starý, přednosta kliniky hematologie a onkologie v pražské motolské nemocnici. Registr dárců kostní dřeně dnes patří mezi čtyři nejlepší na světě. Kdysi byly šance nalézt vhodného nepříbuzenského dárce pro smrtelně nemocné leukemií téměř nulové, dnes je jich v plzeňském registru zapsáno více než 40 tisíc. Primář Koza ve svém posledním rozhovoru, který poskytl MF Dnes, přiznal, že štěstí pro něj znamenají takové okamžiky, jako když třeba na chodbě v nemocnici potká slečnu s baťůžkem, která přijela vlakem z Beskyd do Plzně a hrdě se hlásí jako „ta dárkyně“. „Přijela kvůli někomu cizímu proto, aby se nechala rozpíchat, uspat a rozbolavělá se vrací domů za ,děkuju‘… Jednou ročně děláme setkání dárců a to je další chvíle, kdy se cítím šťastný. Letos tam byla mladá slečna a rodina té dárkyně měla dvě děti ve stejném věku. Já jsem je představil, odešel do koutku a nemluvil, jen jsem se díval. Nechci být pyšný. Ale v takovou chvíli se tomu neubráním,“ svěřoval se v rozhovoru lékař.

Nemocný je mým pánem
Před více než dvaceti lety u nás lidé s leukemií umírali do čtyř let, díky primáři Kozovi se Češi s touto diagnózou loučit se životem už nemusí. Pan doktor byl první, kdo u nás na počátku 90. let provedl transplantaci kostní dřeně. Pacienti „svého“ pana doktora milovali a ctili nejen kvůli tomu, že jim transplantací zachránil život, ale také pro jeho hluboce lidský přístup k nim, k jejich nemoci, k jejich blízkým. Právě ten ho vedl k tomu, že vedle nemocnice stojí i hotel. Pro rodiny pacientů zdarma. To aby „holka, která ještě včera běhala s kamarádkami venku a dnes do ní cpeme hadičky, protože čeká na transplantaci, mohla být s mámou“… Kritizoval lékaře, kteří jsou málo empatičtí, nesnášel přezíravý přístup, kdy doktoři podlehnou tomu, že rozhodují o bytí a nebytí pacientů a dávají najevo, kdo má navrch. „Nemocný je naším pánem, my mu máme sloužit,“ vysvětloval v rozhovorech.

Na obláčku snů

Souběžně s registrem dárců začal budovat i Nadaci pro transplantaci kostní dřeně. V současné době je jednou z největších u nás a díky Vladimíru Kozovi, který svou osobností dokázal přitáhnout stovky sponzorů, je základní jmění nadace neuvěřitelných 150 milionů korun. V blízké době se proto může spustit projekt, který si doktor Koza vysnil a o kterém mluvil jako o „obláčku snů“ nad Plzní. Architektka Eva Jiřičná navrhla nástavbu hematologicko-onkologického oddělení, která by měla být při příjezdu do Plzně zdaleka viditelná. Nové oddělení zafinancuje nadace a pak předá do výpůjčky nemocnici. „Podobné propojení soukromých prostředků se státními nemá v Čechách obdoby. Je to způsob, který se využívá v anglosaském světě, u nás není úplně běžný. Primář Koza ale dělal neběžné věci,“ uzavírá povídání o svém příteli přednosta Jan Starý. Ačkoli jsem neměla možnost primáře Kozu osobně poznat, věřím, že by byl poslední, kdo by stál o strojené dojímání se nad jeho odchodem. Mnohem podstatnější by pro něj bylo, že věci, které nastavil a rozjel, běží dál i bez něj a že každým rokem další stovky lidí budou za svůj život vděčit právě jemu. I proto ho s úctou a respektem zařazujeme mezi osobnosti, jež vnímáme jako hrdiny.

Spoustu dalšího poutavého čtení najdete v 9. čísle časopisu Kraus, které je právě teď na stáncích. Obsah čísla si můžete prohlédnout zde a jak jsme už psali, je to číslo poslední.