PR Články – Psaní a publikováníVložte PR článek zdarma bez čekání – zpětný odkaz zdarma

Koncem loňského léta zaplavily republiku titulky, které oznamovaly, že národem milovaná herečka Jana Hlaváčová (74) má Parkinsonovu chorobu, že je těžce nemocná… Lež! Paní Hlaváčová sice skutečně v Divadle na Vinohradech dala výpověď, ale kvůli tomu, že jí tělo dalo jasně najevo, že je už čas na odpočinek.

Nechtěla se dožít toho, že by se na jevišti musela dívat do bezradných očí svých kolegů, pokud by jí během představení vypadl text. Ano, začala sama bojovat s depresemi, na nějaký čas se uzavřela před světem. Ale po roce už je na tom nepoměrně lépe…

Co pro vás bylo nejtěžší v rámci toho nepěkného, co vás postihlo a kvůli čemuž jste se rozloučila s divadlem?

Nejhorší? V divadle jsme začali zkoušet Tartuffa a já v něm získala malinkou roličku, asi jen pět stránek textu. Začínaly prázdniny, takže jsem si říkala, že to se v pohodě naučím a po zbytek prázdnin budu mít takříkajíc strejčka. Denně jsem se těch pět stránek učila a po 14 dnech mi Luděk říká, co blbnu, že už přece musím umět nazpaměť nejen svou roli, ale celou hru. Nepamatovala jsem si nic. Najednou se dostavily takový příšerný stavy a já věděla, že už se to nenaučím.

Sedla jsem a všem v Divadle na Vinohradech jsem napsala dopis na rozloučenou. Že za sebou nezabouchávám dveře, ale že je s pokorou a potichu zavírám. Člověk musí poznat okamžik, kdy by měl odejít, aby se nesetkal s očima svých kolegů, který jsou plný soucitu nad tím, jak vám to nejde. Napsala jsem to tak, že k tomu už nebylo co říct. Poděkovala jsem technikům, garderobiérkám… všem a odešla.

To ale přece neznamená, že vás už nikdy nikdo neuvidí hrát. V televizi, ve filmu…

No… tak to nezáleží na mně. To záleží na nabídce a především pak na mém zdravotním stavu. Nechme se překvapit.

Příjemně, doufám. Překvapuje vás život příjemně i v soukromí?

Nechci se rouhat ani vytahovat, ale měla jsem to štěstí ve svém soukromí, že jsem potkala Luďka Munzara – krátce poté, co mi zemřel můj první muž (Jiří Michný – pozn. aut.), a že jsme spolu prožili vážně krásnej a naplněnej život…

Prožili? Snad prožíváte…

Ano, PROŽÍVÁME… To víte, že byly problémy, starosti, dny, kdy mě jímala hrůza, jestli přežije tu zákeřnou mrchu – rakovinu. Nakonec tak nějak všechno dobře dopadlo. A musím se přiznat jako bezvěrec v tom klerikálním slova smyslu, že jsem se i každý večer modlila. Spojené dlaně s prsty k nebi, kam jsem posílala tu energii a čekala na onu sílu, která v danou chvíli člověku pomůže. Když je člověku zle, tak někdy pánbíček skutečně přijde.

S tím modlením jste skončila?

Už se nemodlím. Nejsem věřící člověk, nechodím do kostela.