PR Články – Psaní a publikováníVložte PR článek zdarma bez čekání – zpětný odkaz zdarma

Blíží se přistání, pod námi se rozprostírá delta řeky Irravadí a po chvíli vykoukne zlatá špička proslulé pagody Swedagon. Letadlo dosedá na ranvej jedné z nejpozoruhodnějších zemí světa, kde vládne jeden z nejhorších režimů na světě.

Pagoda, která popírá zemskou přitažlivost. Zlatý zázrak Myanmaru

Barma. Pagody pokryté vrstvami zlata, diamanty a nádherně zdobenými sochami Buddhů. Nikdo nic nehlídá a stejně je nepředstavitelné, že by se něco ztratilo. A to přesto či právě proto, že se obyvatelé Barmy řadí mezi deset nejchudších na světě. Některé statistiky nabízejí ještě hrozivější srovnání. Průměrný plat je tu děsivě nízký, vláda, to znamená vojenská junta, se snaží údaje zkreslovat, ale dle zahraničních pozorovatelů plat lékaře ve státní nemocnici nepřesáhne 35 dolarů měsíčně. Učitel dostane maximálně 25 doalrů.

Pagody jsou v Barmě pokryté zlatem! FOTO: Radka Tkáčiková

To je velmi málo na jakoukoliv chudou zemi, navíc náklady v Barmě zase tak nízké nejsou. Na ulici se sice dá najíst za půl dolaru, ale v restauraci jsou to již 2 dolary a více. Plat nemůže stačit. A tak si každý přivydělává, jak může.

Lékaři léčí po návratu z nemocnice, učitelé doučují večer a vzniká nepochopitelný bludný kruh, kde si každý nějak přivydělá, ale není jasné, kde se ty peníze, kterými si platí služby navzájem, vlastně berou.

Něco málo o víře

Lidé jsou tu buddhistického vyznání a v buddhismu je jedním z největších prohřešků krádež. Zároveň i víra v reinkarnaci ovlivňuje chování lidí od dětství. Všechny naše špatné činy se totiž projeví v dalším znovuzrození a naopak zásluhy v tomto životě mohou vést k příjemnému životu, nebo dokonce až k osvícení a nirváně. Ale to je dlouhá cesta! Dle theravadového buddhismu, který je v Barmě zastoupen, toho nelze dosáhnout během jediného života. Obvykle proto lidé, s výjimkou mnichů, spíše směřují k dobrému znovuzrození než k osvícení. Pro trpící lid v despoticky řízeném státě je to docela veliký cíl.

Karma je tedy alfou i omegou žití a lze ji vylepšit třeba obětováním Buddhům. Nejčastěji se k sochám pokládají květinové mísy, ovoce nebo drobné peníze. Zásluhy tohoto života se dají vylepšit postavením pagody, což může být rychlejší cesta k dosažení nirvány. Postavit pagodu si mohou dovolit jen ti nejbohatší, a to jsou především zástupci či rodinní příslušníci vojenské junty, tedy ti, kteří se svým jednáním nejvíce zpronevěřují učení Buddhy. Tak vzniká další barmský paradox.

Chudí lidé si kupují zlato ve formě roztlučených zlatých plátků a místo náboženských staveb je lepí na stěny pagod či na těla Buddhů. Většina lidí raději za poslední peníze nakoupí zlaté plátky místo jídla, i když je to v očích západního cizince absolutně nepochopitelné. Jejich vnitřní vítězství nad materialismem je ale jejich největší zbraní jak čelit chudobě.

Do Barmy přilétám posedmé, opět mám za sebou skupinu turistů a začíná sedmnáctidenní sprint Barmou s cílem ukázat jim vše, co mají v programu, a zároveň jim ukázat Barmu jinak než jen jako zemi zlatých pagod.

Barmu dělají Barmánci

Barmu dělají Barmánci. FOTO: Radka Tkáčiková

Každou zemi kromě přírodních krás a kulturních skvostů dělají lidé a Barmánci a příslušníci všech etnik této země mě vždy dokázali mile překvapit. Chudí a pohostinní, přátelští, ale nedotírající. Žijící dlouhá desetiletí pod dozorem samopalů vládní junty, ale hrdí a nezlomní.

Lidé často nevzdělaní, ale s moudrostí, kterou by jim mohl závidět absolvent několika vysokých škol. Lidé mnoha etnik, rozdílných zvyků, kteří přišli z různých koutů Asie, ale jednotní v boji za demokracii, svobodu, s absolutní úctou k následníkům buddhových žáků – mnichů a mnišek.

Spolu s klienty se snažíme projít přes anabázi na letišti. Naštěstí již odpadla povinnost vyměnit si 200 dolarů za jakési platební šeky, nejvíce připomínající naše bony. Těmito šeky se platilo jen ubytování a doprava. Nešlo s nimi platit v restauracích a v obchodech, a tak takřka nikdo z turistů šeky nebyl schopen utratit. Tím pádem se složitě uplácelo již u přepážky, aby mohl turista směnit částku menší. Teď mám u sebe 6 500 dolarů v hotovosti, jelikož bankovní sektor neexistuje, a nelze tedy nijak poslat platbu předem.

S ledvinkou naditou k prasknutí se snažím pomoci klientům u přepážky, někteří nehovoří anglicky a ti, co hovoří, jsou překvapeni nečekanými dotazy zaměstnanců. Konečně jsme všichni u pásu se zavazadly, můj starý dobrý známý, zástupce dopravce pan Maung Moe, se ke mně žene s náručí květin, pro každého klienta, muže nevyjímaje.

Ledvinka s penězi je fuč!

Zástup před pagodou na hoře Kyaiktiyon. FOTO: Radka Tkáčiková

Do hotelu je to hodinka jízdy, seznamuji užaslé klienty s městem, míjíme symbol země Swedagonskou pagodu a konečně přijíždíme do Dolního města. Přivítací sklenička džusu, rozdělení pokojů, zmatky, jelikož nedočkavci vyběhli na pokoje, aniž by předem odevzdali pasy. V Barmě je nutná přihlašovací povinnost, okamžitě po příjezdu musí hoteliéři nahlásit jména a zaslat kopie pasů cizinců. Cizinec smí bydlet jen ve vládou schválených hotýlcích, ubytování jinde je přísně zakázáno.

Čeká mě domluvit cenu za nájem minibusu s řidičem na okruh Barmou. Průvodce vše zařizuje a domlouvá sám. Navíc musí dodržet finanční rozpočet na zájezd, a tak se jednání většinou protáhne. Mailem zpravidla dopravce nechce odsouhlasit nic, vše se řeší až na místě, přičemž času je málo, klienti jsou hladoví a je třeba ještě na černém trhu vyměnit dolary.

Barmské milovnice tabáku kouří i dřevo, hedvábí nebo bavlnu

Sedám si s panem Maung Moe k jednání o ceně, jako vždy je základní cena o dost vyšší než loni, argumenty, co vše se zdražilo, obvyklé, a je tedy na mně domluvit rozumný kompromis. Barmánci nejsou tak obchodně agresivní jako například Indové, vím, v jakém stavu se země nalézá, je to vždy spíše o intuici odhadnout ,jaká