PR Články – Psaní a publikováníVložte PR článek zdarma bez čekání – zpětný odkaz zdarma

Na dokumenty Heleny Třeštíkové chodí diváci do kin se stejným zápalem jako na obvykle více oblíbené hrané filmy. Nejinak tomu nejspíš bude i v případě její novinky Soukromý vesmír.

Diskutujte: Líbí se vám dokumenty režisérky Heleny Třeštíkové? Nechali byste ji nějaký natočit třeba o vaší rodině?

Proč se známé režisérce daří tak úspěšně pronikat do lidských duší a pracovat s životními příběhy, pochopí každý, kdo má to štěstí s ní přijít do osobního kontaktu. Je otevřená, moudrá a neuvěřitelně skromná…

Celý život zachycujete životy druhých, ale ten váš explicitně vůbec ne. Není vám to líto? Přála byste si, aby někdo natočil časosběrný dokument o vás?
Líto mi to není a myslím, že bych si to ani nepřála. Nejsem na to vhodný typ. Před kamerou jsem byla vždy neautentická. A právě autentičnost je v dokumentu velmi důležitá.

Pokud by k tomu přece jen došlo, jaká by byla Manželská etuda Třeštíkových?
Bez zásadnějších vzruchů. Jsme spolu s manželem už dost dlouho, třicet sedm let. Určitě by byl v té etudě zachycen příchod dětí a problémy pracující ženy, která se snaží propojit rodinu s kariérou. Jak se říká, že ve správném životopise musí být nějaké těžké období, tak v mém případě to byly asi tyto začátky .

Problematiku domácnost a děti versus profesní kariéra řeší obrovská spousta žen. Jak jste v ní vy osobně našla harmonii?
Já jsem v tom vyrostla. Moje máma byla výtvarnice, celý život pracovala a mě jako dítě často hlídala babička. V životě by mě tedy nenapadlo, že něco nemůžu, protože jsem ženská. Téma práce a mateřství bylo vyřešeno už v té předchozí generaci. A podobný model fungoval i v rodině mého muže. Takže když jsme se seznámili a já zrovna končila FAMU, nepadlo jediné slovo o tom, že bych někdy neměla pracovat.

Naopak, manžel vás v práci podporuje a často se do ní sám zapojuje jako dramaturg. Takový velkorysý muž je asi pro ženu životní výhrou…
Určitě. Přesně jak říkáte.

S vašimi dětmi dnes máte kamarádský vztah, obě jsou ve svých profesích úspěšné, na řadě vašich projektů se podílejí. Jste dobrým příkladem toho, že když se žena stoprocentně neobětuje rodině, ale zachová si „svůj život“, ve finále může jako matka předat dětem mnohem více…
Děti vždy žily tím, co jsme já i můj muž dělali. Práce do našeho rodinného života vstupovala přirozeným způsobem, nikdy to nebylo nějak zásadně rušivé. Na to, jak to ovlivnilo děti, byste se ale museli zeptat jich samotných. Já doufám, že to pro ně bylo inspirativní.

Myslíte, že k takovému poměrně idylickému fungování rodiny přispěla i vaše reflexe osudů lidí, se kterými jste točila?
Když člověk dělá takové projekty, všímá si toho, jak lidé žijí, komunikují… Přicházejí k němu témata, která by ho v jiné profesi asi ani nenapadla, vůbec by je neřešil. Kdybych to měla shrnout, tak mě moje práce vede k toleranci. Často zažívám mezní situace, sleduju lidi z okraje společnosti, u kterých by si někdo jen odpliv a vůbec by mu nestáli za chvilku pozornosti. Mně naopak připadá, že každý je něčím zajímavý a věnovat mu pozornost může být přínosné. S tématy, které mě potkávají ve filmu, se snažím pracovat i ve svém životě a určité situace v něm díky tomu mnohem lépe snáším.

S vašimi nejbližšími o své práci často diskutujete. V jakých momentech je pro vás jejich názor nejdůležitější?
Nejvýraznější období ptaní bývá ve střižně, kdy film začíná mít nějaký tvar. Všichni samozřejmě vědí, co dělám, už v průběhu natáčení, během stříhání je ale jejich zpětná vazba klíčová. U časosběrného dokumentu máte totiž obrovské množství materiálu a možností, a tak je tato fáze mnohem náročnější než u hraných filmů nebo klasických, jednorázově natočených dokumentů.

Nakolik rodina ovlivnila finální podobu vašeho nejnovějšího filmu Soukromý vesmír?
Můj muž tam zasáhnul naprosto zásadně. Tím, že se natáčelo třicet sedm let, se nabízela celá řada způsobů, jak to pojmout, která témata akcentovat a co úplně vynechat. Navrhla jsem tvar, kde byla kromě manželského páru a jejich prvorozeného dítěte, které celou dobu sledujeme, v závěru z určitého důvodu exponovaná také sekundární rodina jejich druhého dítěte. Můj muž ale přišel s tím, že tahle linka nefunguje, protože příliš rozmělňuje konec filmu. Navrhnul změny, které mi v tu chvíli přišly hodně revoluční, a i když jsem tehdy jeho negativní reflexy těžce nesla, dneska jsem za to řešení ráda. Jak řekl Goethe: „Kdo chce nudit, řekne vše.“ Uvědomila jsem si, že ten film funguje nejen tím, co v něm je, ale i tím, co v něm není.

Čím je pro vás tento film výjimečný?
Začala jsem s ním svoji profesionální praxi. Původně jsem natočila patnáctiminutový dokument o tom, jak ženu mění mateřství. Když jsem ho v roce 1975 dokončila, rozhodla jsem se sledovat to dítě a rodinu dál; na vlastní pěst, bez oficiální podpory. Bylo to poprvé, co jsem si uvědomila možnosti „čas a film“ – že film může zaznamenat změny, které se v životě dějí, a tím, že se to potom zhustí, by to mohlo být zajímavé. Moje úvaha byla absolutně nepodložená praxí jak mojí, tak kohokoliv jiného, protože v té době tady nikdo nic takového nedělal. To rozhodnutí bylo trochu šílené, vůbec jsem netušila, co z toho bude. Hledala jsem svoje možnosti a cesty. Myslím, že je vždy hrozně důležité, aby si dokumentarista ujasnil, co je on, jaké jsou jeho schopnosti a jeho tendence, jakým způsobem chce film dělat. A to platí obecně pro jakoukoliv profesi. Já jsem se tehdy našla.

Dobrý dokumentarista není jen filmař, ale i sociolog, psycholog…
Já sama sebe definuju jako kronikář, přičemž jsem se omezila na Českou republiku, lidské příběhy a sociální témata. Sociologie v tom trochu je, i když ta většinou pracuje s více vzorky. Ale vždy se snažím věnovat tématům, která zachycují dobu a dobové tendence. To byla odjakživa moje základní idea. V rozhovorech s lidmi, se kterými točím, by se daly najít aspekty psychologie, ale byla bych příliš troufalá, kdybych se nazývala psychologem. I když se určitě snažím přemýšlet, jak to udělat co nejautentičtější a nejpravdivější, jak odstranit všechny rušivé prvky, které ty lidi příliš rozptylují, jak zařídit, aby tolik nevnímali, že se točí.

Více se múžete dočíst v celém článku Helena Třeštíková: „Ráda točím tam, kam se jiné kamery nedívají“. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Kafe s….