PR Články – Psaní a publikováníVložte PR článek zdarma bez čekání – zpětný odkaz zdarma

Když třicetiletá autorka začne psát, každý se zeptá: Proč zrovna detektivku? Proč ne vztahový příběh mladé, lehce frustrované single?

Nejspíš proto, že ani jako čtenářka k těmhle vztahovým knihám moc netíhnu. Moc mě nebaví, když si autor v knize řeší vlastní problémy. To detektivky jsou vlastně výzva.

Musím dát dohromady složitě vystavěný příběh, který musí mít logiku, všechno do sebe musí zapadat. Je to docela fuška a právě to mě na tom těší. Baví mě mást čtenáře, pohrávat si s nimi, zavádět je na falešné stopy.

Ale vztahům se stejně nevyhnete…

Právě naopak, ony vlastně hrají v mých románech hlavní roli! Akorát se neomezuju na svoje vrstevníky a na jejich milostné nebo kariérové problémy, tak jako to dělá spousta mladých autorů.

Ráda se vciťuju právě do lidí, jejichž životní zkušenost nemám, třeba do těch mnohem starších, kteří už mají hodně za sebou. Je to jako žít víc životů. Uspokojuje mě to mnohem víc, než kdybych psala příběh jedné ženy staré jako já.

Klasické detektivky mají své kánony. Třeba Desatero pátera Knoxe. Jaké vyznáváte vy?

Řídím se jenom svým citem. Jako ostatně ve všem. Na dodržování pravidel prostě nejsem. Četla jsem spoustu klasických detektivek a díky nim podvědomě tuším, jak by ta moje měla vypadat.

Určitě dodržuju, že vrah by měl být v knížce přítomen od začátku, ne se objevit až v poslední kapitole. Jinak by se čtenář cítil podvedený.

Na debutantku jste prokázala zralý styl. Byla jste dítě, které leželo v knížkách?

Ano. Táta byl spisovatel. Napsal mimo jiné třeba knížku pro děti Setkání s Michaelou, podle které jsem prý dostala jméno. Máma je novinářka. Od dětství mi proto připadalo normální, že všude kolem jsou knihy a rodiče pořád něco píší.

Svůj první „román“ jsem sepsala asi v šesti letech a byl tuším o morčatech. (smích) Na prázdniny jsem si vždycky v knihovně půjčila takovou horu knih, že jsem je ani nemohla unést.

O dnešní generaci se říká, že nečte. Jak z toho ven?

Je to pravda, znám spoustu lidí, kteří nečtou. Existuje naděje, že se ke čtení začnou vracet ve chvíli, kdy se masově rozšíří elektronické knihy, ale mně se tomu nějak nechce věřit.

Kdo není zvyklý číst, ten těžko najednou začne jen proto, že knížku může mít v počítači. Spíš by k tomu rodiče měli děti vést. A to nejen tím, že jim budou nutit knížky, ale taky že budou sami doma číst. Protože co děti doma vidí, to jim připadá normální.

Píšete „snadno a rychle“?

Jen když mám správné podmínky. To znamená, že jsem ideálně doma sama, jsem odpočatá, klidná, mám zrovna inspiraci, nejraději by to mělo být dopoledne a venku by nemělo být moc krásně, aby mě to tam netáhlo.

Více se múžete dočíst v celém článku Naděje českých detektivek Michaela Klevisová: Násilí u mě nehledejte. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.