Ke koním si chodí pro naději
Diskuzní fórum (povinná reklama)
Odmalička zkoušela jezdit na všem možném, dokonce i na kozách. Když se jako sedmiletá zamilovala do koní, bylo rázem po experimentování.
„V té době táta svážel mléko od zemědělců do mlékárny a občas mě vzal s sebou,“ vzpomíná. „Koně, které jsem zahlédla na jednom ze statků, mě hned napoprvé očarovali.“
Když ji přijali do zdejšího jezdeckého oddílu, byla nejmladší ze všech, ale žádné úlevy nečekala. Už tehdy ji nijak neudivovalo, že si každé svezení na koňském hřbetě musí napřed odpracovat.
„V pátek přijela třeba fiflena z Prahy, třikrát se projela po lese na nasedlaném koníkovi a my ho po ní ještě museli opucovat,“ říká Helena, která se sice narodila na pražském Žižkově, ale odjakživa ji to spíš táhlo na venkov.
„Zajezdit jsme si často ani nestihli, přesto mi to přišlo normální.“ Každý víkend radostně šlapala na kole několik kilometrů směr oddíl. A k 13. narozeninám konečně dostala vytouženou kobylku Fatimu. Idylka však skončila ve chvíli, kdy táta přišel o práci v mlékárně a pronajal si hospodu.
Z jezdkyně servírkou?
Přestěhovali se na chalupu s tím, že vystuduje obor kuchař–číšník, bude mu pomáhat v hospodě a zároveň se starat o kobylku. „Ředitel učňáku byl ze mě ale nešťastný už v polovině prváku,“ konstatuje Helena, „v praxi jsem byla totiž nejlepší, jenže místo do školy mě to pořád táhlo do stájí.“
Nakonec ji právě on nasměroval na učiliště pro jezdce a ošetřovatele dostihových koní. Brzy byla mezi nejlepšími, protože na rozdíl od většiny spolužáků už měla svoje naježděno.
Rychlejší koloběh
Později jí hodně pomohla praxe v německém Mülheimu, kam hned po vyučení odjela. Dodnes s úsměvem říká, že se tam hodně zrychlila.
„U nás měli v té době trenéři v tréninku maximálně dvacet koní, v Německu běžně sto dvacet,“ srovnává. „Na dostizích běhali závodníci od začátku naplno, zatímco v Čechách se jezdilo na čekanou a rychlost koně nabírali až na poslední čtyřstovce.“
Domů si tehdy přivezla nejen nové tréninkové metody, ale i koně College Classic zvaného Koloušek. Právě s ním skončila před 10 lety v nejdůležitějším rovinovém závodě, Českém derby, druhá. V té době jí bylo 21 let.
Budu vůbec chodit?
Úspěchy sbírala do chvíle, než se vypravila na slovenskou Cenu zimní královny. „Kobylka, na které jsem měla jet, se u vchodu do boxu šprajcla, vodič zatáhl a ona na mě hodila salto,“ popisuje Helena dramatické okamžiky.
„Ještě že měli nakropíno a já se díky tomu trošku propadla.“ Přestože na ni dopadlo 450 kg živé váhy, v první chvíli ji nic nebolelo. V okamžiku, kdy se chtěla zvednout a pokračovat v závodě, ale upadla do šoku. Televiznímu komentátorovi při pohledu na ni tehdy dokonce uklouzla slova, že zemřela…
Na nemocniční posteli se zpočátku nemohla ani pohnout a s obavami očekávala, co jí po operaci řekne doktor, protože ji napadlo, že už třeba nikdy nebude chodit… Naštěstí měla „jen“ zlomenou pánev a natrženou slezinu. Jakmile to trochu šlo, začala trénovat chůzi aspoň na nemocniční chodbě.
„Po propuštění mi hodně pomohli nejen rodina a přátelé, ale i to, že jsem měla doma štěně,“ pochvaluje si. „Při venčení v parku jsem s ním vždycky nějaký ten kilometr nachodila.“
Za měsíc už si troufla jako divák bez berlí na Velkou pardubickou. Brzy se znovu vrátila do práce, po roce se jí narodil syn Ondra a měla možnost otestovat „i trochu jiné dostihy“.
Štafeta s otazníkem
Heleně nešťastný okamžik občas připomene bolavá pánev, ovšem strach z koní jí úraz rozhodně nenahnal. Jen z nich má od té doby trochu větší respekt. A při tréninku určitě víc napomíná děti, ať nedělají hlouposti a jezdí opatrně.
Na dostihové dráze v Lysé nad Labem slaví úspěchy i jako trenérka. Největší radost jí loni udělal hnědý hřebec Lysyan, který se dobře umístil v několika dostizích nejvyšších kategorií.
Více se múžete dočíst v celém článku Ke koním si chodí pro naději. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.