Sport? Ano, ale bez šílenství!
Diskuzní fórum (povinná reklama)
Jako tělovýchovný lékař jistě oceníte snahu rodičů umožnit svému potomkovi dostatek pohybu. Hledíte se stejným nadšením i na ty, kteří ze svých školkou povinných ratolestí vychovávají budoucí Jágry, Nedvědy, Lendly…?
Časná sportovní specializace je šílenství doby. Navíc spousta rodičů je opravdu přesvědčena, že z jejich dítěte vyroste Jágr. Jágrů, kteří budou schopni hrát do čtyřiceti při takovém výkonu, najdeme na celém světě možná deset, spíš ale jen dva tři. Jágr je výjimka potvrzující pravidlo a rodiče by neměli očekávat, že z jejich průměrného dítěte bude Jágr jen kvůli tomu, že ho dřou od čtyř let.
Čím si vysvětlujete, že přibývá tolik malých dětí, které tráví nejméně tři dny v týdnu v tréninkovém drilu a ještě o víkendech hrají zápasy? To vše mnohdy s neadekvátním důrazem na dokonalost, úspěch, výhru…
Jeden z důvodů je například nepoměr mezi zaměřením trenérů na vrcholový sport a zaměřením trenérů na obyčejné dítě. Dříve existovala spousta oddílů, kam přišlo dítě třeba s málo významnou srdeční vadou, že si chce jen tak zahrát nebo zaplavat. Vedle nich, ve stejném oddílu, pak bylo pár lidí připravovaných na vrcholový sport.
Šlo to skloubit. Doba zrychlila – má-li hoch štěstí a nechají ho prvních pár let dělat dva sporty, nejpozději ve třetí třídě uslyšíte: „Teď bude hrát čtyřikrát týdně plus zápasy, a když sem nebude pravidelně chodit, tak sem nebude chodit vůbec.“ No a od páté třídy už samozřejmě chodí pořád, pětkrát týdně, z toho i několik dní dvoufázově.
A je rozhodnuto definitivně. Nehledě na to, že v podstatě neměl možnost rozvinout žádného jiného koníčka či zálibu.
Ano. Dříve dali rodiče dítě do nějakého oddílu, aby neběhalo po venku s klíči na krku. V oddílu se o něj postarali, naučili nějaké kázni, děti byly šikovnější. Chodily třeba na dva tři sporty a k tomu dělaly jazyk a muziku. To je dnes takřka vyloučené.
Není absence dalšího sportu, vzhledem k tomu, že na něj při tom jednostranném vytížení nemají většinou čas, pro malé hokejisty, fotbalisty, tenisty a další v jistém smyslu spíš handicapující? On sice hošík třeba vyhraje mistrovství ve své kategorii, ale možná nepřeskočí kozu…
Vím o jednom vyhlášeném hokejovém oddílu, který často vyhrává žákovskou ligu. Každoročně jezdí na statek v jižních Čechách, kde si jen tak pro zábavu dává fotbálky s místními dětmi – posbíranou směskou zdejších usedlíků a vnuků přijíždějícími na návštěvu k babičce. Téměř nikdy se nestane, že by to místní s hokejisty prohráli.
Ti kluci nejsou často schopni ani vyšplhat po laně – hokejisté, členové týmu, který vyhrává ligu. Někteří nezvládají úplně elementární věci. Mají problémy s kotrmelcem. Ale hrají hokej, hokej, hokej.
Jak se takové jednostranné intenzivní zatížení projevuje na zdravotním stavu dítěte?
Když sem přijdou na prohlídku, vidíme, že mají jedno rameno výš, kulatá záda, zkrácené svaly na zadní straně stehen od typického hokejového postoje, otlačené Achillovy šlachy od nepřizpůsobivé obuvi. Strašně by jim prospělo, kdyby třeba jeden den v týdnu chodily plavat, měly aspoň jeden symetrický sport coby kompenzaci asymetrického hokeje. Trenéři to většinou dobře vědí, ale mnozí to ignorují. Stejně jako jim nenechají udělat speciální vložky do bot, aby se šlachy tolik nepřetěžovaly.
Budou mnohem raději, dají-li rodiče pár tisíc navíc do technické výbavy než relativně podobnou částku za individuálně vyrobené vložky. Vezměte si, že čistý plat fyzioterapeuta s praxí je méně než dvacet tisíc měsíčně. Kdyby se oddíl složil třeba na jeho poloviční úvazek, znamenalo by to, že o ně může trvale pečovat, starat se o jejich neustále přetěžovaný hybný systém a minimalizovat následky.
Argumentují však, že je to zbytečné, když přece máme lékařskou péči zdarma. Jenže my sotva stačíme pečovat o hybný systém dětí, jež přetěžované nejsou. Jestli má stát platit manýru rodičů, kteří chtějí mít z dítěte Jágra, ačkoli na to dítě zdravotně ani pohybově prostě nemá, je otázka.
Jaké je vůbec zdravotní vzdělání trenérů, kteří takto vrcholově trénují děti?
Myslím si že určitě ne dostatečné. Nevidí kolem sebe nemocné lidi, znalosti o nemocech a funkčních poruchách hybného systému mají hodně teoretické, nechápou zdravotní důsledky. Chybějí nám trenéři, kteří by dokázali odlišit děti s vynikajícím hybným systémem, schopnostmi učit se pohyb a rozeznat signály svého těla od těch, jež tyto schopnosti nemají.
Takže v první řadě hrají roli ambice?
Nepřiměřené ambice rodičů či trenéra jsou největší riziko pro poškození dítěte. I trenér žákovského týmu je často ostatními hodnocen způsobem: „Koukni, to je frajer, ten má žákovského mistra v atletice.“ Ve skutečnosti by měl vědět, že jeho dominantní úloha je potrénovat děti. Převést je dětskými lety, nepoškozené, do juniorského věku, kdy toho většina z nich asi nechá.
Těm zdravějším a ambicióznějším dát třeba možnost závodit, ale bez přehnaných nároků na výhru. Také ty samozřejmě musí bezpečně provést dětstvím, s radostí, bez úrazů, případně dokonale zrehabilitované, naučené dobré technice a zásadám péče o vlastní zdraví. A vůbec přitom není žádoucí, aby se staly žákovskými či juniorskými mistry republiky.
Jenže, co si budeme namlouvat, od juniorského šampiona už je mnohem blíže k opravdovému mistrovi světa…
Když se podíváte do tabulek, tak žákovští šampioni bývají mistři světa jen výjimečně. Trenéři zaměřují trénink na to, aby dítě bylo za každou cenu nejlepší. Část je pak v dospělosti přetížená, část si nemá co dokázat, protože už v žákovském věku vyhrála všechny závody. Je to relativní. Co vlastně od toho sportu chceme?
To bude různé. Každopádně trenér je asi placený za to, že jeho svěřenci vyhrávají zápasy…
Jistěže jsou placeni od úspěchu. Trenér žákovského mužstva dostane pár stovek navíc, když zvedne výkon svého svěřence v okresním přeboru z dvanáctého na osmé místo. Tak to dělá. A z osmého na druhé a z druhého na první. Ambicí je jít do vyšší soutěže. Pro většinu dětí je toto strašně škodlivé.
Ale co milující rodiče? Neměli by si logicky říct: „Tak dost, za tuto hranici už moje dítě nepůjde!“
To, jakou má mít roli závodní sport v dětství našeho dítěte, si musí vyříkat každý se svou morálkou. Také rodiče mívají obrovské ambice. Jdou za vidinou úspěchu, zvlášť slyší-li od trenéra opojné tvrzení, že jejich dítě je výborné. U sportů, které můžou vynést peníze jako třeba fotbal nebo hokej, to je vabank. Když jednou naskočí do toho rozjetého rychlíku, tak maminka začne vidět, že si vezme modelku, bude multimilionář a všichni se mu budou klanět.
Více se múžete dočíst v celém článku Sport? Ano, ale bez šílenství!. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.