Igor Bareš: Radši si hraju na vlastním písečku
Diskuzní fórum (povinná reklama)
Jenže jakmile tento introvert s pohledem hypnotizéra začne vyprávět, dojde vám, že mluvíte s mužem, který má odžito opravdu hodně.
V kinech právě běží film Můj vysvlečenej deník, kde hrajete otce trochu problematické sedmnáctileté holky. Taky jste v pubertě dělal doma potíže?
Já jsem snad ani neměl pubertu, dokonce si nevzpomínám, že bych mutoval. Samozřejmě jsem si prožil několik let, kdy jsem tápal. Nemyslím tím, že bych hledal sexuální orientaci, v tom jsem měl jasno už od kolébky, ale střídala se u mě hyperaktivita s melancholickými náladami… Myslím, že jsem nikdy nebyl takový ten problematický puberťák.
Rodičům jste nevzdoroval?
Ne. Možná z toho důvodu, že můj vztah s otcem nikdy nebyl právě nejvřelejší. A mámu jsem se snažil šetřit, protože jsem věděl, že jedno dítě přede mnou ztratila. Teď zpětně si uvědomuju, že každý můj neúspěch nesla zbytečně moc osobně, a dokonce se to projevovalo i na její fysis.
Měla těžké astma, a když jsem třeba přinesl ze školy špatnou známku nebo dostal poznámku, vykouřila rychle za sebou pět cigaret a začala se dusit. Nevím, možná mě tím i trochu vydírala.
Trestali vás doma?
Otec mě vůbec nebil. A matka měla takovej řemínek, kterým mě vždycky švihla přes zadek. Myslím, že jsem to ani nebral jako trest, spíš mně jí bylo v té chvíli líto. A je pravda, že jsem se z lítosti naučil lhát. Vlastně spíš mě to naučila moje babička.
Jednou, když mě vedla ze školy domů, jsem se jí svěřil, že jsem dostal dvě pětky a ještě stál na hanbě. Babička se zamyslela a pak řekla: „Víš, někdy je lepší neříkat rodičům úplně všechno.“ Takže jsem doma mlčel. Časem to přerostlo ve falšování známek, rodičovských podpisů do žákovské knížky, prostě klasika.
Kdy jste se dozvěděl, že jste měl bratra, který zemřel?
Poměrně brzy, i když se jinak o bratrovi u nás doma moc nemluvilo. Zemřel rok před mým narozením a já jsem nějakou dobu nechápal, co přesně se v naší rodině přihodilo. Věděl jsem, že se stalo nějaké neštěstí, které si naši neradi připomínají.
Maminka určitě chtěla mít dvě nebo možná tři děti, ale táta už byl starší a o dalším dítěti nechtěl ani slyšet. Vzpomínám si, že když jsem byl hodně malý, zaslechl jsem rodiče, jak se ve vedlejším pokoji baví o tom, že by někoho adoptovali. Ovšem potom z toho sešlo.
Měli o vás táta s mámou přehnaný strach? Někteří rodiče vymodleným dětem zakazují třeba jezdit na kole, plavat nebo lyžovat, aby se jim náhodou něco nestalo.
Pochopitelně o mě měli strach, ale nevím jestli přehnaný. Je sice pravda, že jsem moc nesportoval, nebylo to však tím, že by mi to doma zakazovali. Spíš nebyla příležitost. Vyrůstal jsem v Olomouci, a kdybych chtěl třeba lyžovat, tak ani nemám kde. Nedokážu si představit, že bychom s otcem sedli na vlak a jeli někam do Jeseníků. Táta na tohle nebyl. Takže já nelyžuju, nebruslím, plavat umím tak, že se sotva udržím na hladině…
Měl jste si s tátou co říct?
To byl trochu problém. Když jsem se narodil, bylo mu šestačtyřicet, takže ten věkový rozdíl byl skutečně velký. No a vidíte – já teď mám téměř ve stejném věku rok a půl starou dceru. Snažím se udržovat si nějakou duševní svěžest, aby na mě jednou nevzpomínala jako na otce, se kterým si nerozuměla.
Jako teenager jste prý byl náruživý tramp.
No, náruživý… Nebylo to tak, že bych zalamoval palce a oheň byl pro mě posvátná záležitost. To trampování spíš souviselo s mým rodícím se alkoholismem. Prostě jsme s kamarádem odjeli v pátek vlakem z domova, sedli si někam do hospody, v sobotu kousek popošli, zase si sedli do hospody, v neděli jsme vystřízlivěli a vrátili se domů.
Takže cesty za pivem…
Vždycky to nebylo takhle bezcílné. Rád poznávám neznámá místa, a když už někam jedu, tak to musí mít nějaký důvod. V době, kdy ještě nebyla tolik rozšířená cykloturistika, jsme třeba vyjeli na kole po stopách bílé paní nebo objížděli menhiry v západních Čechách. Odmalička jsem měl rád historii. Rytíři, středověk, prostě velká romantika.
Zůstalo vám to dodneška?
Zůstalo, pořád jezdím po Čechách, objíždím třeba hrady, ale už jsem trochu zpohodlněl. Dřív jsem spával po čekárnách, měl usárnu, tele, žracák, klobouk s ohonem a další trampské rekvizity, vařil si v ešusu… Dneska s manželkou cestujeme autem a přespáváme v penzionu.
Poslouchal jste tehdy folk, který byl v módě? Nohavicu a tak?
Folk byl na mě moc jemnej. Mně se líbilo echtovní country. Vyrostl jsem na Greenhorns, na starých amerických písničkách. A pak na bratrech Ryvolových, na kapitánu Kidovi. Nohavicovi nebo Plíhalovi jsem moc nepodléhal.
Hrál jste na kytaru?
Hrál. Ale jenom proto, že jsme měli na JAMU povinný nějaký hudební nástroj. Vybral jsem si kytaru, neučil jsem se ovšem klasiku, hrál jsem country. Kytara mi pak byla málo, a tak jsem zkoušel mandolínu a čtyřstrunné bendžo. Ale nikdy jsem nehrál na veřejnosti.
Jakou jste studoval střední školu?
Zemědělskou. Takže ta JAMU je asi trochu paradox, že jo? Jenže já jsem už na střední hrál amatérské divadlo, s kamarádem jsme se taky věnovali historickému šermu a řekli jsme si, že zkusíme, jestli by nás tenhle koníček nemohl živit. No a bez herecké školy to před listopadem 1989 nešlo.
Více se múžete dočíst v celém článku Igor Bareš: Radši si hraju na vlastním písečku. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.