Cestování autobusem v Guatemale je zážitek k nezaplacení. Chaos je jen zdánlivý a funguje
Diskuzní fórum (povinná reklama)
Každý, kdo bude mít to štěstí a dostane se do horské oblasti Guatemaly tak, jako se to v lednu 2009 podařilo mně a mému souputníkovi Richardovi, neudělá chybu, když se vypraví na tradiční domorodé trhy. Jeden z nejpůsobivějších je v městečku Chichicastenango. Zážitek znásobí použití lokální dopravy a společné cestování s potomky Mayů.
Tikal – magické město v džungli vybudovali Mayové. Anebo někdo tajemnější?
Vznešenost starých Mayů
Autobus nacpaný k prasknutí, ovšem zážitek k nezaplacení. Deset řad sedadel s úzkou uličkou uprostřed, kterou se dalo sotva projít. Mezera byla sotva na šíři stehen. Zavazadla se vozí zásadně na střešních nosičích, kde se společně s našimi batohy přepravovaly pytle s různými potravinami a krabice či tlumoky plné nejrůznějšího zboží. Nikdy jsem si cestu autobusem tak neužíval jako v horách Guatemaly. Bude to zřejmě také díky tomu, jací jsou místní lidé.
Zavazadla se vozí zásadně na střeše. FOTO: Mart Eslem
Jsou téměř bez výjimky spíše nižších až malých postav, ale jedná se o nevýslovně zdvořilé a milé lidi. Ke všemu jsou i velice upravení a čistí. Čiší z nich jakási vznešenost potomků hrdého národa, jehož kultura byla násilím narušena před pěti stoletími tupými bílými dobyvateli, kteří ve své hlouposti a morální nízkosti porobili národ, jemuž na úrovni kulturní vyspělosti mnohde nesahali ani po kotníky.
Jak se jezdí v pákistánském autobuse? Řidič z pákistánské Kvéty vzkazuje: Češi, jezděte tímhle
V davu lidí se dá téměř poznat, nebo jsem alespoň měl ten pocit, komu zřejmě koluje v žilách krev mayských šlechticů. Ještě nikdy jsem z žádného národa neměl pocit takové vřelosti a úžasné kultivovanosti. Naprosto úžasné jsou hlavně vlasy potomků Mayů. Čisté husté havraní hřívy, které ani s věkem neztrácí na sytosti své barvy.
Ani prodavači nabízející na každém rohu nejrůznější zboží nebo služby nejsou nikterak vlezlí. Respektují zdvořilé odmítnutí bez jakéhokoli náznaku zloby. Dokáží být i vděční. V autobuse jsme pár dětí obdarovali trsem hroznového vína a jednoho chlapečka malým plastovým autíčkem, které jsem měl v batohu. Odměnou byly upřímně rozzářené oči a zdvořilé děkování rodičů. Až má člověk někdy chuť ty lidi jen tak beze slov obejmout, taková pohodová energie z nich vyzařuje.
Mayská žena nabízející typické pestrobarevné zboží. FOTO: Mart Eslem
Kaskadér, opičák i schopný manažer
Na trhy do Chichicastenanga jsme vyrazili ráno z malebného bývalého hlavního města Antigua Guatemala. Po desáté hodině jsme museli v městečku Chimaltenangu přesedat na jiný autobus. Netrvalo ani deset minut a chytili jsme další spoj, který pokračoval do Chichicastenanga, lidově řečeného „Čiči“.
OBRAZEM: Fotila jsem na nejstřeženější hranici světa
Tentokrát jsme neseděli na zadních sedadlech, ale v první řadě. Bude to znít podivně, ale vpředu byl stejně čilý pohyb jako v předešlém autobuse, kde jsme seděli vzadu. Hned to vysvětlím. Na zádi autobusů jsou totiž dveře, které se otevírají pouze zevnitřku. Slouží k vystupování cestujících i k vystupování pouličních prodavačů, kteří téměř na každé zastávce využijí příležitosti k nabízení pití, potravin a pochutin. Většinou nastupují vpředu u řidiče, kudy také vystupují, ovšem často se dokážou prosoukat již tak dosti těsným prostorem uličky až na záď autobusu. A to i v případě, když v uličce stojí cestující, na které nezbylo volné sedadlo. V tom případě prodavač vyskakuje zadními dveřmi, a někdy dokonce i za jízdy.
Stanky se zbožím, které nabízejí místní domorodci. FOTO: Mart Eslem
Zadních dveří využívá i jakýsi palubní stevard, který usazuje lidi, hlásí jednotlivé stanice a někdy i za jízdy vyskakuje, aby sehnal další cestující. Pasažéry si sám kasíruje a jejich zavazadla někdy opět za jízdy ukládá na střešní nosič, ke kterému na zádi vedou dva žebříky. Kaskadér, opičák i schopný manažer v jedné osobě.
Obdivovali jsme i zručnost řidiče a mnohdy i jeho odvahu. Také autobus zaslouží plné absolutorium. Silnice drápající se ostrými serpentinami nahoru a dolů jsou těžkou zkouškou řidiče i stroje. Děravé silnice, na kterých je často potřeba umně se vyhýbat spadlým kamenům nebo věcem, které někdo špatně připevnil na korbu pick-upů, kterými se silnice jen hemží.
Dubajské metro nemá řidiče. Sedět v prvním voze je zážitek
Trpělivost, trpělivost a trpělivost
Ani déšť na bezpečnosti vozovky mnoho nepřidal. Však jsme se také v jedné nepřehledné zatáčce zdrželi kvůli dopravní nehodě. Okolo jedné bouračky jsme projížděli i večer předtím, při návratu ze sopky Pacaya. Řidič nezvládl svůj osobní vůz a na chybu doplatil životem. Místo nehody zablokovala policie a nechávala projíždět dopravu pouze kyvadlově v jednom jízdním pruhu. Na každé straně zátarasu řídil dopravu ozbrojený policista, který stál vedle hořícího ohně. Plápolající plameny sloužily jako signalizace ke zvýšení pozornosti a působily také trochu mysticky. Jakoby se pomocí ohňů snažili důstojně rozloučit s právě odcházející duší nešťastníka za volantem, který v nepřehledném úseku dostál svému osudu.
Více se múžete dočíst v celém článku Cestování autobusem v Guatemale je zážitek k nezaplacení. Chaos je jen zdánlivý a funguje. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Lidé a cesty"“>Lidé a cesty.