Tlačila jsem na pilu
Diskuzní fórum (povinná reklama)
Můj přítel Pavel, se kterým jsem se seznámila asi dva roky po rozvodu, je prima chlap. Veselý, společenský, kamarádský a je s ním velká legrace. Miluje mě i moje dvě dcery. Radost mi zpočátku kalilo pouze jediné – nechtěl se ženit. „Miluji tě,“ říkal, když jsem začala o bílých šatech s vlečkou a tylovém závoji.„Co chceš víc? Na to papír přece nepotřebuješ. Jednou v životě jsi ho měla a podívej, jak to dopadlo!“Narážel na moje první manželství, které bylo od začátku katastrofální. V podstatě měl pravdu, ale tím mě neodradil. Po svatbě jsem toužila a v jednom kuse o ní mlela. Došlo to tak daleko, že začal být na slovo svatba alergický.
Jednou jsme se kvůli tomu pohádali a já se běžela vyplakat na rameno kamarádce.„Vlastičko,“ řekla, když mě pozorně vyslechla. „A stojí ti ten tvůj Pavel za to? Hodíte se k sobě vůbec?“Pokrčila jsem rameny. „Jak to mám vědět?“Marika navrhla, abych zašla k nějaké kartářce zjistit, zda se k sobě hodí naše znamení. Pár dní jsem nad tím přemýšlela a potom se rozhodla, že to udělám. Na internetu jsem si vybrala jednu kartářku a té se svěřila se svým problémem.
Její odpověď byla jednoznačná. „Jste laskavá a milá žena, která pro svůj život potřebuje citlivého partnera – a ten váš takový je. Jste pro něj velmi důležitá a záleží mu na vás. Je to však člověk se silnou vůlí, a když si něco usmyslí, je lepší mu ustoupit. Netlačte na něj. Sama jistě víte, že sňatek není zárukou šťastného partnerského života. Mnoho lidí žije spokojeně bez úředního potvrzení a cítí se tak lépe.“
Více se múžete dočíst v celém článku Tlačila jsem na pilu. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Archiv.