ROZHOVOR: Robert Fox dokáže číst vaše myšlenky. Jak to dělá?
Diskuzní fórum (povinná reklama)
Přišel přesně na čas do restaurace v Průhonicích a jeho krátké rukávy, nasvědčovaly, že kouzlit se dnes nebude (odkud by pak tahal ty karty a tisícikoruny a sirky a další věcičky). Robert Fox, který chtěl čarovat už od malička, měl své první veřejné vystoupení někdy ve druhé třídě. U kouzlení mu tehdy asistovala jeho třídní učitelka, která shodou okolností druhý den potom už nepřišla do školy. Důvodem ale nebylo, že by jí Robert přičaroval králičí zuby, ale odvážné učitelce se povedlo emigrovat, i to Roberta tehdy velmi inspirovalo. O útěk za svobodou z komunistického Československa se s ním totiž jeho rodiče také několikrát pokusili.
Inspirace přišla z Rakouska
Robert Fox v Pekingu
Zatímco ostatní děti se v té době koukaly, maximálně jak z klobouku kouzelníka Pokustóna, vyskakuje Bob a Bobek, malý Robert díky babiččině rakouskému signálu v televizi bedlivě pozoroval živé létající lvy nad publikem kouzelnické show Siegfrieda a Roye. Robert se učil ve „škole života“ a k mnoha svým kouskům využívá hlavně psychologii.
Má ale taky pár rozumem nepochopitelných schopností, které ani on sám neumí vysvětlit. Mně osobně o řeč připravil, když bez jakékoliv nápovědy uhodl jméno, na které jsem myslela, a také na mém prstu bez vynaložení fyzické síly ohnul pětikorunu, kterou jsem vyndala z peněženky a také vlastnoručně podepsala lihovkou. Podobné schopnosti se u něj projevovaly, když byl ještě malý kluk. Řiká, že se mu kovové drátky samy ohýbaly pod prsty.
Čím jste chtěl být jako malý kluk?
Už když se mě ptali snad v první nebo druhé třídě, všichni říkali: „Chci být popelářem nebo prezidentem,“ a já jsem už tenkrát chtěl být filmovým režisérem, nebo kouzelníkem. A tak mám pocit, že mám to štěstí, že se mi vlastně všechno splnilo. Když třeba děláme programy a někdo chce nechat například levitovat auto, něco zmizet nebo něco přemístit, tak se snažím to udělat v nějaké akční podobě, aby to mělo nějaký děj. A v tom je vlastně taky trochu té režie.
Podívejte se, jak vypadají triky Roberta Foxe:
Kde vlastně vzniklo to vaše kouzlení?
Já si pamatuju, když jsem byl malý, tak moje babička chytala rakouskou televizi, kde tenkrát dělali kouzla Siegfried a Roy, což nebyli kouzelníci, kteří by tahali holubičky, ale tam prostě lítali ve vzduchu živí lvi, oni je nechali lítat přímo nad lidmi v hledišti. A u nich se chtěl učit například i David Copperfield. Tak to mě určitě hodně inspirovalo.
Učil vás někdo kouzlit, na to asi škola není, nebo jo?
Asi sám život, mě to bavilo opravdu od malička a pak jsem měl takovou velkou čest, že jsem vyhrál angažmá v Bostonu v divadle s nejdelší kouzelnickou tradicí na světě, a tam jsem se toho naučil spoustu, což mě určitě posunulo dál.
Co bylo vaším původním povoláním?
Psycholog personalista, pracoval jsem v personalistice. A právě ta psychologie mi teď dost pomáhá i v mé současné práci, spoustu iluzí je na ní totiž založeno.
A teď děláte kouzla na zakázku?
Ano, ale je pro mě důležité a snažím se o to, aby to mělo vždy nějaký nápad, nějaký děj. Měl jsem možnost učinkovat při otevření hotelu Mandarin Oriental, Kempinski, kam přišel i prezident a další vysoce postavení evropští státníci. A to se mi právě líbí, že i tihle lidé podlehnou těm iluzím a dokážou se přitom uvolnit. To je to kouzlo, že to působí opravdu na všechny skupiny a na všechny vrstvy lidí.
Jak tomu říkáte, jsou to triky, kouzla nebo iluze?
Každá věc, kterou dělám, má jiný charakter, něco je založeno na psychologii, že například člověk, na kterém kouzlo provádím, nevědomky dělá to, co chci já. Něco je jen legrace, další věc je o zručnosti prstů a něco si ani já sám nedokážu vysvětlit. A tohle všechno se snažím propojit.
To co si nedokážete vysvětlit je ohýbání kovu?
Ano, už jako malý kluk, když jsem si třeba hrál s nějakými drátky, tak se mi samy ohýbaly pod prsty.
Vypadá to, že čtete lidem myšlenky, nebo jak uhodnete jméno, na které člověk myslí?
Tohle je věc založená především na psychologii.
Ale příjmení jsem vás ještě neslyšela uhodnout; proč?
V příjmení nejsou tolik cítit emoce jako ve jméně. (Robert ale dokáže ke jménu ještě v krátkosti vystihnout i charakter dané osoby.)
Je něco, co po vás lidé chtějí opakovat, co je nejvíc baví, třeba to s dálniční známkou nebo zlomenou vidličkou?
Je to cokoliv a u té vidličky to není, že bych jí lámal, ale jde vlastně o kroucení toho železa. Ona se stočí do klubka nebo různě. Snažím se nechávat ty lidi vtáhnout do děje, aby to mělo tu správnou vývojovou hladinu. A já se do toho snažím vkládat stále nějaký ten děj, aby to bylo zajímavé a aby v tom byly emoce těch překvapených lidí.Tím chci říct, že na každého člověka působí něco jiného.
Robert Fox má spoustu oddaných fanynek.
Co tedy většinou ty lidi nejvíc zaujme?
Někoho zaujme, když se mi vypálí na ruce jméno člověka, na kterého myslí, někoho zase dostane to, když u něj objevím hromadu eur a on si je odnese domu.
Více se múžete dočíst v celém článku ROZHOVOR: Robert Fox dokáže číst vaše myšlenky. Jak to dělá?. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Lidé a cesty"“>Lidé a cesty.