PR Články – Psaní a publikováníVložte PR článek zdarma bez čekání – zpětný odkaz zdarma

V případě filmu Drtivý dopad si to k Zemi namířila taková obyčejná kometa, jejíž velikost je srovantelná s Mount Everestem. Takové těleso by skutečně civilizaci slušně zdecimovalo, ne-li přímo zlikvidovalo. Existence takového tělesa není úplně nepravděpodobná, ale tím korektní fyzikální informace prakticky končí.

Jehla v kupce sena

Abychom se dostali do dostatečně hrůzné atmosféry, je třeba komety a asteroidy objevovat na poslední chvíli. To má z hlediska moderní astronomie svoje mouchy. Pro příklad, prakticky celá obloha je monitorována různými přehlídkami, které by náhlý objev takto velké komety oznámily dříve, než když je kometa vzdálená jeden rok. Ostatně, jak jasná byla filmová kometa Wolf-Biedermann, si můžete docela jednoduše představit. Na samotném začátku je přirovnána k hvězdám Alcor a Mizar.

Pět nejpopulárnějších mýtů o Měsíci. Nevěřte jim! Jsou to optické klamy nebo lži

Tyhle dvě hvězdy zná každý, kdo ví, jak vypadá Velký vůz, neboť se jedná o hvězdy tvořící prostřední bod oje vozu (Alcor a Mizar se na oblohu promítají vedle sebe a odděleně je spatří jen lidé s dobrým zrakem, Mizar je navíc fyzicky systémem dvou hvězd obíhajících kolem sebe, ty jsou rozlišitelné jen dalekohledem). Nechvalně známá kometa je jasností srovnatelná s nimi, jde tedy o objekt, který by byl pozorovatelný pouhým okem a prakticky každý, kdo trochu zná noční oblohu, by si jej už dávno všimnul.

Velký vůz, část souhvězdí Velká medvědice, se zvýrazněnými nejjasnějšími hvězdami. Druhá hvězda oje je rozdvojená a tvoří pár Alcor a Mizar. Zdroj: Noel Carboni

Čím víc světla, tím víc (anti)astronomie

Jestli existuje nějaký nepřítel pozorování, je to umělé osvětlení. Osvětluje oblohu a zamezuje pozorování méně jasných objektů, a navíc spolehlivě likviduje adaptaci na tmu. Jen pro představu, lidské oko potřebuje na dobrou adaptaci na tmu 15-30 minut. Samotný začátek filmu je dokonalou ukázkou toho, jak by pozorování nemohlo probíhat.

Pozorovací party v Arizoně. Pokud je třeba svítit, všichni svítí na červeno. Zdroj: Joe Orman

Mladí astronomové totiž v mapách hvězdy hledají za svitu baterky. Samozřejmě, na koukání do mapy světlo potřeba je, ale astronomové zpravidla používají světlo červené, které adaptaci oka na tmu neruší.

Ještě horší je tento aspekt ve scéně, kde mladí astronomové volají na observatoř, kde sedí profesionální kolega. Dalekohled má v tomto případě základní nedostatek – kontrolní místnost se nachází přímo v kopuli. To není možné z několika důvodů. Jen namátkou, monitory by zde nemohly být, neboť by oslňovaly detektor dalekohledu. Problém by způsobovalo i teplo (předpokládejme, že astronomové nechtějí v noci umrznout a mají na observatoři topení), neboť přístroje tak jako tak musíme chladit na co nejnižší teploty. Zkrátka a dobře, kontrolní místnost přímo v kopuli by byla naprosto nesmyslná.

Výpočetní zázrak

Samotná situace s kometou je celá zábavná. Jakmile ji profesionál spatří a pořídí její snímek, ihned mu počítač vysype neuvěřitelné množství údajů. Samozřejmě je třeba přehlédnout trochu přehnaný model s rotujícími planetami a podobná grafická vylepšení, ono ukázat černou obrazovku s pár čísly by nevypadalo tak přitažlivě.

Nesmysl této scény tkví jednoduše v tom, že nemonitorujeme-li takový objekt po dobu delší než krátkou, nemáme šanci určit jeho dráhu. Koneckonců i v samotné databázi potenciálně nebezpečných objektů (Potentially Hazardous Asteroids – PHA), které jsou monitorovány po nepoměrně delší dobu, jsou jen přibližné dráhy a jejich pravděpodobnosti. Určit celou dráhu z jedné pozice je holý nesmysl.

Jak vychýlit kometu

Reálná kometa McNaught jak jsme ji mohli v roce 2007 pozorovat ze Země. Ta naštěstí nepředstavovala žádné nebezpečí. Zdroj: Robert McNaught

Odklánění a likvidování komet a asteroidů se zdá být americkým (v tomto případě i částečně ruským) národním sportem. Vtip tkví v tom, že k tomu, abychom kometu odklonili, vlastně nepotřebujeme bůhvíjakou energii. Pokud bychom věděli o kometě rok dopředu, vlastně by ji stačilo jen popošťouchnout.

Jelikož je ve vesmíru vakuum, tedy žádné odporové prostředí, o zbytek by se postaral Newtonův zákon: těleso setrvává v klidu nebo v pohybu rovnoměrném přímočarém, není-li nuceno tento stav změnit. Popošťouchnutím bychom změnili stav a nasměrovali kometu mimo. Není vratné síly, co by ji měla vrátit na kolizní směr se Zemí, a tak bychom vlastně nemuseli vysílat na kometu žádné astronauty. Ale to by samozřejmě nebyla taková zábava.

Kometa Wolf-Biedermann se představuje

Když astronauti přistanou na kometě, setkají se s velmi světlým povrchem. To je překvavipě nesmysl, komety patří k nejtmavším objektům pozorovatelným na obloze (proslulá Halleyova kometa odráží jen 3 % slunečního záření, zatímco u Země je to nad 30 %).

Zajímavější je pasáž o uvolňování plynů. Existence takových plynových kapes je překvapivě možná, dokonce i uvolňování plynu díky zahřívání je možné. To má jen jeden háček. Vzpomeneme-li si na středoškolskou fyziku, možná se nám vybaví pojmy jako tepelná kapacita atp. Ano, plyn může po zahřátí vybuchnout, jako je nám ukázáno ve filmu, ale nemůže tak učinit bezprostředně potom, co se k němu dostane sluneční paprsek. Potřebuje vstřebat určité teplo, a pak teprve může simulovat minové pole, jaké vidíme na filmové kometě.

Závěrečný ohňostroj

Pokud v katastrofickém filmu musíte zničit americké město, vždycky si vyberte New York. Z filmu Drtivý dopad

Drtivý dopad se nám snaží ukázat i tu temnou stránku věci, tedy skutečnost, že alespoň něco na Zemi skutečně dopadne. Dopad menšího kousku komety je překvapivě realistický, a