Azbuka
Diskuzní fórum (povinná reklama)O tom, že azbuka mi nedělá žádný problém, moc lidí v mém okolí neví. Dalo by se říct, že to ví jen moje rodina a pár blízkých přátel.
Důvodem je to, že můj dědeček pochází z Ruska. Asi před čtyřiceti lety se s mojí babičkou přistěhovali do České Republiky a založili tady rodinu. Samozřejmě se museli naučit mluvit, psát a číst česky, ale svůj rodný jazyk nezapomněli. Azbuka se jim také z hlav nevypařila.
Jakmile jsem trošku povyrostla a začala jsem vnímat písmenka a vůbec naši řeč i gramaticky, ne jenom ve smyslu komunikace, používání slov a vět, dědeček mě začal učit svůj rodný jazyk, tedy ruštinu. Azbuka samozřejmě nemohla v dědečkově vyučování chybět.
Dědeček na to šel pomalu, nejprve mi vyprávěl své vzpomínky z dětství, což mě velice bavilo, protože jsem zjistila, že děda a jeho kamarádi byli pořádní lumpové. Také mě velice zajímala ruská kultura, uvědomila jsem si, že všichni se nemají stejně dobře jako já. Že v době kdy byl dědeček malý kluk, nebylo samozřejmostí mít všechny hračky co, si dítě zamane. A po vyprávění přišla na řadu azbuka.
Po každém takovém vyprávění mi dědeček ukázal jedno nové písmenko z azbuky, naučil mne ho psát a správně vyslovovat. Tímto pro mě dokázal udělat učení zábavné a já se na jeho další hodiny vyučování neuvěřitelně těšila. Azbuka mě bavila a učila jsem se ji s radostí.
A teď když jsem nastoupila na střední, budu moci vytáhnout své tajné zbraně, protože jako druhý jazyk, po angličtině, jsem si vybrala ruštinu. Už se těším a doufám, že moje ruština a azbuka naši učitelku příjemně potěší. Pokud ano, tak můžu jen a jen mému dědečkovi poděkovat, že mě ruštinu naučil.