PR Články – Psaní a publikováníVložte PR článek zdarma bez čekání – zpětný odkaz zdarma

Lidé a cesty“ />

Drákula na prodej! V mnoha rumunských městech jsou suvenýry se slavným hrabětem nejprodávanějším artiklem…

Ve čtvrtek večer čeká v hustém davu u východu z příletové haly na letišti Otopeni pán s distingovaným a lehce znuděným výrazem, bílými nakrátko ostříhanými vlasy a brýlemi s výraznými obroučkami.

Nicolae Păduraru, prezident Transylvanian Society of Dracula, který mluví perfektně anglicky s přízvukem jako Bela Lugosi, vítá s úsměvem čtyři hosty z amerických základen v Německu, kteří si zaplatili malý Drákulův okruh v Rumunsku. „Vítejte v Bukurešti! Tady, ve Valašsku, se nemusíte ničeho bát, zítra se však už vypravíme do Sedmihradska.“ Venku už je tma, když se Josh, Carly, Allaina a Kevin – čtyři mladí lidé, nadšení, že se konečně dostali do země upírů – usazují do minibusu, který je má odvézt na Sinaiu. „Uvidíme vlky?“ ptá se Josh.

Păduraru zažívá takovou scénu několikrát za rok. Uplynulo už skoro 20 let od chvíle, kdy se do jeho života začal vkrádat fenomén Drákuly. Prošel několika fázemi – úžasem, rychlým pochopením, pak zkušenostmi získanými s turisty v terénu, prohloubením studia a nakonec v roce 1991 vznikem Transylvanian Society of Dracula (TSD) s cílem vyjasnit problém Drákula mezi Rumunskem a Západem.

TSD je kulturní organizace, která se věnuje jak vymyšlenému hraběti, tak historii knížete Vlada Ţepeşe. Rumunskými členy jsou akademici, historici, folkloristé, touroperátoři a další lidé zajímající se o fenomén Drákuly. Společnost má dnes pobočky v Kanadě, USA, Švédsku, Německu či Itálii.

Lehce mží, stěrače na předním skle občas zaskřípou a přehlušují v mých uších útržky Pădurarova úvodu pro turisty. „Vlastně,“ říká, „jste tady díky jednomu irskému spisovateli…“

O upírech se točí nejen filmy, ale vstoupili i na muzikálová prkna. „Tanec upírů“ je v německy mluvících zemích jedním z nejoblíbenějších už řadu let:

Jak to bylo s Drákulou

Abraham (Bram) Stoker, autor osmnácti knih a mnoha povídek, z nichž většina patří mezi „slaďáky“ pochybné kvality, si získal místo v historii románem Dracula vydaným v roce 1897, tedy asi v polovině jeho života. Hrabě–upír už dávno není jen literární postavou. Nespočetným ztvárněním v literatuře, filmu, divadle, baletu, publicistice, komiksech, počítačových hrách nebo v hudbě získal Drákula své samostatné bytí a stal se jednou z nejslavnějších postav dějin kultury. Díky jeho stále přítomnému a proměnlivému charakteru dnes existuje jeden Drákula pro děti, jiný pro dospělé, jeho varianta klasická, moderní či postmoderní, jiná varianta seriózní, obchodní a další komediální. Jedním ze sekundárních efektů úžasného úspěchu, kterému se Drákula těšil, je proměna kraje v tajemnou, realitě co nejbližší zemi – Sedmihradsko (Transylvánii), které si dnes lidé na celém světě spojují s upíry.

Takhle vypadalo první vydání slavného románu…

Jednoho mrazivého prosincového odpoledne, v kavárně vedle bukurešťské univerzity zaplněné hlučnými studenty, mi britský profesor Duncan Light, který přijel do Rumunska na roční grant studovat na místě cestovní ruch založený na mýtu o Drákulovi, kousek po kousku rozebral mechanismus, díky jemuž se Sedmihradsko stalo zemí upírů. Stokerovy pracovní poznámky k Drákulovi, nalezené v polovině 70. let v Rosenbachově muzeu ve Philadelphii, ukazují, že Ir vůbec nic netušil ani o Vladu Ţepeşovi, ani o Sedmihradsku, a že měl na mysli hraběte-upíra ze Štýrska (na jihovýchodě Rakouska).

Rozmyslel si to však ve chvíli, kdy si přečetl článek, který v roce 1885 zveřejnila Skotka Emily de Lazsowska Gerardová. Ta v Transylvanian Superstition psala o zemi, kde našly bezpečné útočiště všechny druhy démonů, víl, čarodějnic a skřítků vyhnaných rozmachem vědy z ostatních evropských zemí.

Ir Stoker, který tam nikdy nebyl, nepopsal Sedmihradsko – vymyslel si, jak by podle jeho představ mělo vypadat místo, ze kterého pochází upír. Informace a podrobnosti z Harkerovy cesty Sedmihradskem, popis lidových krojů, poznámky týkající se Cikánů nebo Sikulů žijících při hranicích či čtyř sedmihradských národností – Maďarů, Švábů, Sikulů a Valachů –, název Pasul Bîrgăului, polenta, kříže na rozcestích nebo Nosferati, to vše převzal z různých knih publikovaných Brity poté, co navštívili Sedmihradsko, o němž povýšeně psali jako o zemi „barbarské“ a „plné pověr“. 

Drákula začíná i končí v Sedmihradsku. I když se tam ze všech 27 kapitol odehrává pouze šest, vyvolávají z něj dostatečně silný dojem. Čas dokázal, že se Stokerovi skutečně podařilo najít perfektní umístění pro již zmizelý svět. Autoři jako Alexandre Dumas v knize Tisíc a jeden přízrak (1849) nebo Jules Verne v Hradu v Karpatech (1892) sice ještě před ním umístili děj svých děl do tajemného a mysteriózního Sedmihradska, ovšem až Stoker úspěchem své knihy a jejím fenomenálním dopadem na západní kulturu toto spojení upevnil.

Díky Hollywoodu upíři frčí

Druhý pohled na celou záležitost je spojen s Hollywoodem. Amerika objevila Drákulu v roce 1931 a od té doby byly na toto téma natočeny stovky filmů. Velmi mnoho lidí se poprvé dozvědělo o Sedmihradsku z filmů nebo knih o Drákulovi a začali si ho spojovat s něčím vzdáleným, zlověstným, pochmurným, s krajinou plnou upírů. Mnozí lidé, protože o Sedmihradsku nic nevěděli a neměli s ním žádnou osobní zkušenost, na ně pohlíželi jako na nějakou fiktivní zemi, z níž pocházejí upíři. „Mnozí Američané si myslí, že Sedmihradsko ve skutečnosti neexistuje. A když lidé zjistí, že existuje, nemají si ho k čemu přiřadit, kromě k upírům a Drákulovi,“ říká Duncan Light.  

I rodný dům Vlada II. se stal turistickým magnetem.

I když je