Exkluzivně pro NG: Hrozba jménem sluneční superbouře
Diskuzní fórum (povinná reklama)
Předpovědět, co Slunce udělá, dokážeme jen s předstihem několika dní
Ve čtvrtek 1. září 1859 třiatřicetiletý sládek a amatérský astronom Richard Carrington vystoupal po schodech do své soukromé observatoře nedaleko Londýna, otevřel průzor v kopuli a, jak měl za slunečného rána ve zvyku, nastavil dalekohled tak, aby promítal 28 centimetrů široký obraz Slunce na projekční stínítko. Právě obkresloval sluneční skvrny na kousek papíru, když se přímo před jeho očima náhle objevily „dvě plošky oslnivě jasného a bílého světla“ uprostřed velké skupiny slunečních skvrn.
V tutéž chvíli ručička magnetometru visící na hedvábné niti v londýnské Královské observatoři Kew začala zběsile kmitat. Před úsvitem následujícího dne mohutná polární záře v červených, zelených a purpurových barvách ozářila oblohu daleko na jih až po Havaj a Panamu. Táborníci v Skalnatých horách, kteří si spletli polární záři s východem slunce, vstali a začali si vařit snídani.
Erupce, kterou Carrington pozoroval, byla předzvěstí sluneční superbouře – ohromného elektromagnetického vzruchu, který vymrštil miliardy tun nabitých částic směrem k Zemi. (Svědkem erupce se stal i další anglický amatérský astronom Richard Hodgson.) Když se tato neviditelná vlna střetla s magnetickým polem naší planety, generovala elektrické proudy v telegrafních drátech. Přepětí vyřadilo z provozu několik stanic, ovšem telegrafní operátoři na mnoha místech zjistili, že mohou odpojit baterie a pokračovat v činnosti za použití „pouhé“ geomagnetické elektřiny. „Fungujeme pouze na proud z polární záře,“ odvysílal bostonský telegrafista operátorovi v Portlandu ve státě Maine. „Jak můj text přijímáte?“ „Mnohem lépe než se zapojenými bateriemi,“ odpověděl Portland.
Podívejte se na video National Geographic:
Provozovatelé dnešních komunikačních systémů a rozvodných sítí by byli méně nadšení. Žádná sluneční bouře tak mohutná, jako byla událost z roku 1859, od té doby nenastala, takže je těžké vypočítat, jaký by měla srovnatelná událost dopad na dnešní mnohem víc „prodrátovaný“ svět. Je ovšem možné udělat si představu podle výpadku proudu v Quebeku z 13. března 1989, kdy sluneční bouře zhruba třetinového rozsahu než Carringtonova událost vyřadila na necelé dvě minuty rozvodnou síť zásobující více než šest milionů zákazníků. Bouře Carringtonovy intenzity by spálila více transformátorů, než kolik mají elektrárenské společnosti na skladě, a ponechala by miliony lidí bez světla, pitné vody, čištění odpadních vod, vytápění, klimatizace, paliva, telefonních služeb, léků nebo s rychle se kazícími potravinami po dobu několika měsíců, než by se sestavily a instalovaly nové transformátory. Nedávná zpráva americké Národní akademie věd odhaduje, že taková bouře by mohla způsobit ekonomický rozvrat odpovídající 20 hurikánům o síle Katriny, stála by jeden až dva biliony dolarů jen v prvním roce a obnova by trvala celé desetiletí.
Sluneční nejistota
„Předpovědět, co Slunce udělá, dokážeme jen s předstihem několika dní,“ běduje Karel Schrijver ze Sluneční a astrofyzikální laboratoře Lockheed Martin v kalifornském Palo Altu. V souvislosti s očekáváním, že letos začne období nejvyšší sluneční aktivity, přibírají střediska kosmického počasí zaměstnance a doufají v to nejlepší. „Snažíme se pochopit, jak počasí ve vesmíru ovlivňuje společnost a jak moc zlé by to mohlo být,“ říká Schrijver. „Z morálního hlediska je správné, abyste ve chvíli, kdy identifikujete hrozbu takovéhoto rozsahu, na ni byli připraveni. Podobně jako je tomu se zemětřesením v San Francisku. Nepřipravit se na ni bude mít neúnosné následky.“
