PR Články – Psaní a publikováníVložte PR článek zdarma bez čekání – zpětný odkaz zdarma

runSliderPage_manual(„ngg-gallery-1373-0“);

První kohouti zakokrhali, toulaví psi začali štěkat. Tuki se zachvěl v náhlém poryvu studeného větru od Antarktidy. Tuki je rodilý polynéský obyvatel Rapa Nui, jak zdejší obyvatelé říkají Velikonočnímu ostrovu, a jeho předkové pravděpodobně pomáhali vytesat některé ze stovek soch, jež dodnes stojí na travnatých návrších a rozeklaném pobřeží.

Na pláži Anakena na kamenné plošině dlouhé 16 metrůstojí v pozoru sedm břichatých moai. Mají svěšené paže, jsou obrácené zády k oceánu a na hlavách mají vysoké kamenné ozdoby pukao vytesané z červené vulkanické strusky. Dohlížejí na odlehlý ostrov ze vzdálené minulosti, když se však Tuki zadívá do jejich tváří, zaplaví ho vlna sounáležitosti. „Je to zvláštní a silné,“ říká. „Je to něco, co vytvořila moje kultura, je to Rapa Nui.“ Potřese hlavou: „Jak to jenom udělali?“ 

2 000 kilometrů od civilizace

Velikonoční ostrov zaujímá plochu pouhých 164 čtverečních kilometrů. Leží 3 500 kilometrůzápadně od Jižní Ameriky a 2 000 kilometrůvýchodně od ostrova Pitcairn, který je jeho nejbližším obydleným sousedem. Po svém osídlení zůstal celá staletí v izolaci. Veškerá energie i zdroje vynaložené na vznik soch moai – jejichž výška se pohybuje mezi jedním a deseti metry a hmotnost v některých případech převyšuje 80 tun – pocházely přímo z ostrova. Jenže když zde na Velikonoční neděli roku 1755 přistáli holandští mořeplavci, setkali se s kulturou doby kamenné. Sochy byly vytesány kamennými nástroji, většinou v jediném lomu. Potom je lidé přepravovali na vzdálenost až 18 kilometrů bez pomoci tažných zvířat či kol k mohutným kamenným plošinám zvaným ahu. Tukiho otázka – jak to jenom dělali? – pronásledovala v posledních padesáti letech davy návštěvníků.

Starobylé sochy jsou na Velikonočním ostrově k vidění běžně. O domorodých tanečnících s pomalovaným tělem to tvrdit nelze. Na ostrově, který patří k Chile, žije asi 2 000 potomků původních polynéských osadníků. V roce 1877, kdy je téměř vyhubili obchodníci s otroky a choroby, žilo na ostrově pouze 111 lidí.

Sebezničující síly?

Poslední dobou se však moai staly součástí širší debaty, která oponuje dvěma různým názorům na minulost Velikonočního ostrova – a vlastně odporuje i představě o minulosti lidstva jako takového. První názor výmluvně formuloval nositel Pulitzerovy ceny Jared Diamond. Ostrov považuje za výstražné podobenství a za nejkrajnější případ společnosti, jež svévolně ničí své prostředí a tím i samu sebe. Může se naše planeta, ptá se Diamond, vyhnout stejnému osudu? Podle jiného názoru jsou dávní obyvatelé ostrova povznášejícím symbolem lidské houževnatosti a důvtipu – příkladem je jejich schopnost přimět vzpřímené sochy, aby dlouhé kilometry „kráčely“ v nerovném terénu. 

Hořká přítomnost