Janis Sidovský
Diskuzní fórum (povinná reklama)
Pak pro mnohé překvapivě změnil profesi a odešel do vznikající televize Barrandov.
„Bylo to po mediálně šíleném roce, který jsem strávil s Vendulou Svobodovou po smrti jejího muže a byl jsem z toho prostředí tak morálně i psychicky zdeptaný, že jsem musel odejít,“ vysvětluje. „Nabídka z televize přišla jako znamení, že bych se měl rozhodnout pro změnu.“
Říká se jen s mírnou nadsázkou, že tohle médium převrátí člověku život naruby. Cítíte to stejně?
Ano. Když někdo říká, že mu televize proroste do života, je to pravda. Sedíte tady u stolu, vymýšlíte pořad, skládá se jako mozaika; námět, scénář, režisér, kameraman… Nemůžete přestat. Za půl roku se na něj dívají statisíce diváků a píší vám, jestli se jim to líbí, nebo nelíbí. To je magický, fascinující pocit.
Po třech letech jste se nedávno stal programovým ředitelem. Běžná divácká představa asi je, že je to člověk, který rozhodne „tohle ano – tohle ne“.
Programový ředitel musí mít především vizi, jaké pořady by televize měla nabízet, aby diváky zaujala, protože trh už je hodně rozdělený, nejsou dvě televize, z toho jedna hlavní. Pak se samozřejmě účastním porad se scenáristy, dramaturgy a vedu je podle té vize, které pořady máme nasazovat, jaké filmy a seriály kupovat ze zahraničí.
Vize, že má být Barrandov rodinná televize, stále platí?
Každopádně. A když jsme oslovili na začátku pár osobností, Marek Eben řekl, že by naše televize měla být takové lahůdkářství, které by nabízelo známé a oblíbené chlebíčky, ovšem taky by měla mít na pultech trošku sushi nebo něčeho výběrového, takže tím se snažíme řídit a řekl bych, že se nabídkou odlišujeme od ostatních stanic.
Vysíláme tedy mimo jiné i filmové lahůdky, třeba Woodyho Allena, teď jsme koupili jeho Půlnoc v Paříži. A Miloš Forman zdůraznil, že Barrandov jsou především hvězdy, tudíž bychom je měli ukazovat, ovšem také dát slovo lidem, kteří sedí v kině a žasnou u stříbrného plátna. V těchto intencích vznikl pořad Splněné sny o lidech, kteří jsou momentálně v nouzi, k nimž osud nebyl štědrý jako k ostatním.
Máme obrovský ohlas od lidí ochotných pomoci druhým. A nemusí jít pouze o životní tragédie. Zařídili jsme třeba, aby Jan Koller přišel na trénink, kam chodil chlapec, který toužil zahrát si s fotbalovým profesionálem. Ten kluk na to určitě nikdy nezapomene.
Šoubyznys, ať je jakákoli džungle, dá člověku suverenitu, nadhled, že ne všechno, co se píše a říká, je pravda… Co dal vám?
Splněný sen. (smích) Odmala jsem tvrdil, že chci pracovat s hvězdami. Narodil jsem se v Pardubicích, vyrůstal jsem tam, tatínek je Řek, ale odešel, žili jsme s maminkou sami. Když se mě ve druhé třídě učitelka zeptala, čím chci být, odpověděl jsem že Karlem Gottem. Maminka mě v tom natolik podporovala, že i moje vkladní knížka měla heslo Gott.
Jméno i vzhled máte po tatínkovi. Co dělá?
Částečně žije v Řecku, provádí turisty, znám i jeho rodinu. Léta jsme nebyli v kontaktu, odešel, když mi byly dva roky. Až asi v osmnácti jsem začal k otci hledat cestu. V padesátých letech sem přišla celá generace, aby ji převychovali na mladé komunisty, což se jim teda nepovedlo. Přijely náklaďáky plné řeckých dětí, rozmístili je po dětských domovech a ti sourozenci se potom hledali.
Jeden strýc emigroval do Německa, s ním jsem se seznámil, až když mi bylo nějakých třicet. Držel jsem v ruce nápis Sidopoulos, jak se moje řecká rodina jmenuje, stál jsem na letišti v Ruzyni, on přijel a říkal mi: „Nemusíš držet tu cedulku, já bych tě stejně poznal, protože jsi nám podobný.“ To bylo hezké. Pak jsme i s jeho bratry jeli do Řecka, abychom se společně setkali jako jedna velká rodina, což bylo dojemné – po tolika letech.
Vy jste v Pardubicích studoval gympl?
Ne, chtěl jsem jít na konzervatoř, ale mamince to nepřišlo jako jisté povolání a řekla mi, že jíst se bude vždycky a v Pardubicích že je potravinářská průmyslovka, takže jsem šel tam. Málem jsem propadl ze strojírenství a podobných předmětů, protože mě nebavily, zato jsem odmaturoval za jedna z češtiny.
Uměl bych upéct chleba, ale stejně jsem hledal možnosti jak se dostat do Prahy. Tancoval jsem, dokonce jsem získal titul mistra republiky v moderním tanci. Napsal jsem Franku Towenovi, že jsem pardubický Travolta, protože mi tak všichni říkali. Pozval mě do Prahy, chodil jsem do jeho tanečního studia a dostal se do show Heleny Vondráčkové, Karla Gotta a dalších, takže už jsem je poznal zblízka a oni mě.
Proč jste nechal tancování?
Nebyl jsem tak ohebný, jak bych měl být, ale v oboru jsem zůstal. Stal jsem se manažerem muzikálů, jako první jsem dělal v karlínském divadle West Side Story, choreograf Richard Hes mě doporučil Karlu Svobodovi, kterému jsem pak vedl propagační kampaň Draculy.
A díky úspěchu muzikálu v roce 1995 se na mě obrátili Dan Hůlka, Leona Machálková, Iveta Bartošová… Ale ještě k vaší předchozí otázce, co mi šoubyznys dal: kromě toho, že jsem mohl cestovat a vidět spoustu představení, mi dal příležitost zorientovat se sám v sobě.
Znamená to, že vám pomohl v osobních vztazích?
Určitě, protože jsem tady našel partnera. S Pavlem Vítkem jsme se setkali v šoubyznysu a já měl spoustu otázek, které musejí řešit gayové – jak a jestli vůbec svou orientaci zveřejnit. Ocitl jsem se v prostředí, které tohle neřešilo, naopak přijímalo bez předsudků a odsudků.
V roce 2006 jste uzavřeli za velkého zájmu médií s Pavlem Vítkem registrované partnerství. Zajímá to ještě dnes někoho?
Myslím si že vůbec. Dnes není podstatné, jestli jsem na holky, nebo na kluky. Doufám, že už konečně rozhoduje to, jaký kdo je člověk a co dělá.
Pociťujete rozdíl mezi řeckou a českou mentalitou?
Pokud se týká diváckého vkusu, asi ne: všude chtějí vidět na obrazovce story, emoce, humor. V národní mentalitě rozdíl určitě je: Češi jsou uzavřenější, jdou na věci oklikou, Řekové jsou vřelejší, temperamentnější, razantnější, říkají názory bez obalu, na rovinu, což se mi líbí, ovšem tady to moc praktikovat nelze. (smích)
Vrátíme se k televizi Barrandov. Jako dominantu měla archivní tituly, které nejsou nákladné, prognózy v tisku byly kritické a dost pesimistické.
Opak je pravdou. Některé televize nás v tom už začaly napodobovat. My jsme nenasazovali jen Rodáky, Majora Zemana, Ženu za pultem, ale i řadu trezorových snímků, které se na obrazovce objevily poprvé. Měli jsme obavu, jestli černobílé filmy divák přijme, ale během tří let existence naší televize je sledují statisíce lidí.
Jak se vám daří utajit programové novinky?
Nedávno na poradě byli kolegové naštvaní, že mluvím v šifrách, protože když ještě není podepsaná smlouva, říkám pan X, paní Y. Musím hovořit v šifrách i v rámci televize. Stalo se nám třeba s Petrem Vondráčkem, který byl vybrán na post moderátora pořadu To byl náš hit, že někdo z televize (vím kdo) to ze samé radosti rozeslal obchodním partnerům a buch, už to bylo v novinách.
Jenže Petr ještě nepodepsal smlouvu! Naštěstí se zachoval korektně a nevyužil toho, že teď si teda může říct tolik a tolik. O Danu Morávkovou jsme přišli, měla moderovat po Ivě Kubelkové pořad Máme dítě, ona souhlasila, ale do médií to prosáklo dříve, než cokoli projednala na Nově, a samozřejmě pak nemohla naši nabídku přijmout, protože jí to na Nově nedoporučili. Bohužel tyhle věci se stávají.
Plánujete, máte výzkumy. Divák je ale tvor nevyzpytatelný a jeho zájem vylítne až nebývale, viz dětský Animáček.
To je ta lepší varianta, než když plánujete úspěch a pořad si nakonec své diváky nenajde.
Který třeba?
Konkrétně Mazec, což byla taková třeskutá talk show Kateřiny Hrachovcové a Martina Dejdara. Přestože tam chodili z