PR Články – Psaní a publikováníVložte PR článek zdarma bez čekání – zpětný odkaz zdarma

„Ty konzervativní prase, samolibej vocase, nekorektní kreténe, kdo tě řídí? KGB!“ štěká ve svém protiklausovském songu s názvem Nechci vajgla pražská skupina The Tchendos. Doba je zkrátka ve varu. Jeden korupční skandál stíhá druhý a člověk, který se neživí jako politický komentátor, v nich dávno ztratil přehled. historicky nic nového. stejně jako fakt, že se v takové situaci ozývají umělci. Vedle už zmíněných The Tchendos taky třeba Tomáš Klus, David Koller, Barbora Poláková a jiní. Je mezi nimi další bojovník proti režimu typu Karla Kryla? A potřebujeme ho vůbec?

„Prostě jsme na vlastní pěst vytvořili něco, o čem jsme přesvědčení, že má smysl. Kdybychom jen všichni věčně něco kritizovali u piva, nikdy bychom nedali vědět těm, co to zajímá, že nás to taky sere,“ říká Barbora Poláková o skladbě, kterou si za necelý měsíc na YouTube pustilo více než čtyři sta tisíc lidí (My do tohoto článků vkládáme kopii videa, která má dovoleno vkládání na webové stránky – pozn. red).

Herečku a nyní i zpěvačku Barboru Polákovou lidi znali především díky jejímu ztvárnění „blonďaté bestie“ Kristýny Kočí ve stejnojmenné hře A studia Rubín. David Koller je jednou z největších legend posledního čtvrtstoletí české pop-music, ať už sólově nebo jako člen skupiny Lucie. Přestože mezi nimi zdánlivě není žádná spojitost, a navíc je dělí téměř generační rozdíl, nedávno spojili svoje síly, aby dali najevo, co se jim nelíbí. Korupce, kauzy vedoucí do vytracena, klientelismus a intrikaření. Základ dnes mediálně dobře známého duetu Kollera a Polákové s názvem Sami vznikl původně pro představení Blonďaté bestie a k jeho dopracování došlo na Kollerův popud. Přičemž častuška, jíž písnička finišuje,má být narážkou na toho, kdo nad špinavostmi naší politiky drží ochrannou ruku. Podle autorů písně je jím sám Václav Klaus se svými mnohokrát propíranými vazbami na Rusko. Někteří lidé jim tleskají.

„Moc krásné… Je dobře, že ani umělcům není jedno, jak naše zkorumpovaná a klientelistická země vypadá… Škoda jen, že písnička nedává návod na to, koho tedy volit příště,“ vepsal komentář uživatel s nickem simonides2000. Ale ne všichni sdílejí jeho nadšení. „Jako plakát se to snese. Jako píseň je to strašlivý: diletantský a neuměle zflikovanýtextjakobysevynořil přímo z tvůrčí líhně Festivalu politické písně Sokolov 1975. Hora porodila myš,“ myslí si uživatel petvad222. A jsou i ostřejší, jako například uživatel wikiped007. „Dobrá slátanina, tak na úrovni odborářských bossů… Koller připomíná Zavadila, ale knížecí a bakalovské prachy nesmrdí, že…“

Hříčky s frázemi
Není to tak dávno, co se vzrušeně psalo i hovořilo o podobné aktivitě jiného masově populárního mladého umělce. Tomáš Klus se svou písní Iniciativní rozdělil posluchače na dva tábory. Jedni jásali a text plný slovních hříček a narážek typu „nedělat proBémy“ neváhali přirovnávat k dnes už zlidovělým protestsongům Karla Kryla. Zejména hudební publicisté se však do Kluse pustili, přičemž nejostřeji to napsal asi Pavel Klusák v Lidových novinách. „Pane Nejprodávanější: popletl jste si timing. S komentářem současnosti mají písničkáři přicházet PŘED televizními zprávami, týdny PO nich už to není ani přínosné, ani kurážné, nic…“

Na Klusovu obranu je nutno říct, že Iniciativní nebyla jeho politickou prvotinou, a že tedy jenom narychlo nehonil populistické body. S rozhořčením ze současného dění se vyrovnával už ve starších kouscích Pánubohudooken („Za co, pane Bože, za co, zas čtyři roky v prdeli…“) a předvolebním songu Přičichnutí alergikovo. Ty však vydal v době, kdy byl jeho fenomén teprve v rozjezdu a nebyla na něj upřena taková mediální pozornost. Skutečný rozruch však vzbudila až Iniciativní, což je ovšem přesně to, co od angažované písně očekáváme. Kluse však i přes nadšení fanoušků kritika jako by zaskočila a místo aby využil příležitosti pokračovat v debatě, kterou nastartoval, a pustil se do boje, stáhl se a začal věc relativizovat.

„Překvapila mě událost, kterou z ní (Iniciativní) učinilo prosté vyvěšení na internet mezi mé fanoušky. Nepřikládal jsem tomu valný význam, neboť jde spíše o hříčku s frázemi (říčku s hrázemi), které člověk denně slýchá, než o jasný, formulovaný názor kýženého protestsongu, který si z něj vytvořila všeobecná nespokojenost s něčím, co se doposud nikomu nepodařilo jasně formulovat,“ zahrál to Klus do autu v rozhovoru pro lidovky.cz. Tím nepochybně zklamal především ty, kteří si jeho píseň už pobrukovali do kroku na novodobé barikády. Kluse samotného prý „křik v ulicích děsí a ujíždí před ním (jako typický Čech) na chatu, kde píše písničky, které pak umístí na net“. „Nemám ambice glosátora, ani nadání velkého myslitele. Tedy ani právo stavět se do pozice Všeználka Všudybyla. Takových jsme tu měli, máme a budeme mít vždycky dost. Já jejich řady rozšiřovat netoužím,“ pokračoval Tomáš Klus ve své obhajobě. Situaci tím sice uklidnil, z dlouhodobého hlediska ale udělal asi to nejhorší možné rozhodnutí. Až totiž s podobnou písní přijde příště, jak poznáme, zda už to tentokrát myslí vážně, či je to zase jenom další hříčka s frázemi?

Přemluv bábu!
Před dvěma lety jiní dva mladí umělci přišli s angažovaným dílkem, jehož výsledek byl asi trochu jiný, než očekávali. Řeč je o předvolebním spotu Přemluv bábu! herců Jiřího Mádla a Marthy Issové, v níž vyzývali svoje vrstevníky, ať prarodiče a další „starý lidi“ přesvědčí, aby nevolili levici. Sklidili vesměs posměch a opovržení. Ne ani tak proto, že celý klip prakticky ukradli americké aktivistce židovského původu Saře Silverman, která židovské vrstevníky v původním (a podstatně vtipnějším i chytřejším) spotu vyzývala, ať letí na Floridu přemluvit svoje prarodiče, aby volili Baracka Obamu. Mádl s Issovou (a režisérem Petrem Zelenkou) se však poselství snažili předat tak, aby bylo srozumitelné mladé generaci.

A i když by se s jeho jádrem řada lidí asi ztotožnila, zvolili formu, která nešikovně pracovala se stereotypy o seniorech a venkovu a navíc se v ní říkaly i vyložené hlouposti (například jako odpůrce „levice“ je tu uváděna Milada Horáková, která byla členkou levicové České strany národně sociální), což bylo pro mnoho lidí skutečně k nepřekousnutí. Není divu, že o dva roky staré iniciativě, kterou chtěl pomáhat měnit politické spektrum země, se dnes Jiří Mádl zcela odmítá bavit.

To Barbora Poláková z boje (zatím) neutíká. „Někdo má rád sladký a někdo nejí koprovku,“ říká na adresu komentářů jejího a Kollerova společného díla. „Respektive neznám nikoho, kdo by řekl – hmm, tak tohle jsem udělal, jak nejhůř jsem uměl. Někdo nás srovnává s Krylem a děkuje. Pak je někdo, komu se nelíbí slovo prdel, protože je to moc přímočaré. My jsme to prostě udělali takhle, protože jsme to tak udělat chtěli. Celý jsme si to platili sami, nijak se nám to nevrátí. A na útoky, že jsme to udělali pro svoje zviditelnění, se mi ani odpovídat nechce. Myslím, že tak nízkou motivaci nemáme ani jeden zapotřebí. To samé si myslím o Martě s Jirkou a dalších. Je prostě pár lidí, kteří tím, že jsou vidět, chtějí být užiteční, a ostatní na to buď nemají koule, nebo je to nezajímá.“

Sex Pistols i Internacionála
Jest