PR Články – Psaní a publikováníVložte PR článek zdarma bez čekání – zpětný odkaz zdarma

Lidé a cesty“ />

runSliderPage_manual(„ngg-gallery-1270-0“);

Při své první návštěvě Jemenu jsem zavítal také do neobyčejně zajímavých pohoří Al-Mahwit, Bura a Haraz, abych nahlédl do tamního vesnického života. Jemenské hory byly a jsou totiž hustě osídlené díky příznivému klimatu (na rozdíl od horkých nížin) pro zemědělství, absenci malárie a dobré obraně před nájezdníky.

Vesnice stojí často jako nedobytné pevnosti na hřebenech, nebo dokonce samotných vrcholcích hor. Cestoval jsem tehdy po Jemenu sám, nic jsem neměl organizované, nic předem zajištěné.

Bez průvodce, bez řidiče, využíval jsem veřejnou dopravu a naučil se základní arabskou konverzaci. O to zajímavější byla setkání s domorodci.

Úrodná horská krajina s městem At-Tawila v pozadí. FOTO: Lukáš Synek

V zajetí mudžahedínů

Výjimečně hodný chlapeček z vesnice u At-Tawily. FOTO: Lukáš Synek

Zatímco v blízkosti vesnic kolem mě neustále tančil hlasitý hlouček rozjívených dětí, nyní jsem byl konečně sám. Kochal jsem se vyhlídkou na siluetu městečka         At-Tawila, která vzdáleně připomíná naše Trosky. Zapadalo slunce a já po celodenním klopýtání po úzkých kamenitých stezkách mezi terasovitými políčky kávy, kátu, obilí či fazolí hledal místo na nocleh. Tentokrát jsem chtěl nepozorovaně přespat pod širákem někde mezi vesnicemi. Nikde nikdo, zalezl jsem tedy už za tmy do spacáku mezi balvany ve skupince akácií a chystal se usnout.

Nedaleko však začala slídit světla tří baterek. Brzy mě bohužel našla. Byli to tři vousatí chlapi vzhledu afghánských mudžahedínů. Neusmívali se, dokonce v souladu s praktikovaným, nicméně zakázaným, vesnickým zvykem, měl každý přes rameno kalašnikov, což mi na pocitu bezpečí moc nepřidalo.

Kluci skáčou na pneumatice. FOTO: Lukáš Synek

Oni ale naznačovali, že nebezpečné je naopak spaní zde venku. Jejich „mluvčí“ ukazoval hlavní samopalu ke světlům žárovek na kraji vesnice. Tklivě přitom lamentoval excelentní arabštinou.

Naštěstí naučenou frázi „běž, nebo tě zastřelíme“ jsem v tom nerozpoznal. Nedalo se nic dělat, musel jsem se zas sbalit a jít s nimi. Zvažoval jsem různé scénáře mého dalšího osudu. Vybavovaly se mi zprávy o všech těch únosech cizinců, kterými Jemen neblaze proslul.

Uvedli mě do své kátovací místnosti nahoře v domě, přinesli čaj a chleba. Z mluvčího se vyklubal pan domácí Abdullah. Vysvětlil jsem mu, co jsem zač i svoji touhu jít spát. Svým kumpánům tedy pokynul k odchodu, ale sám zůstal. Prý mě bude hlídat. Usmlouval jsem alespoň zhasnutí žárovky. Abdullah si místo ní zapálil svíčku, položil svůj al-kalaš před sebe a otevřel Korán. Jsem pozván na nocleh, nebo unesen? Přemýšlím a stále si nejsem jistý.

Abdullah celou noc