Osmitisícovky Radka Jaroše: Nanga Parbat (8 126 m n. m.)
Diskuzní fórum (povinná reklama)
Lidé a cesty“ />Obvykle „Nahá hora“ byla ten rok hodně oblečená v sněhovém závoji. Tolik sněhu nebylo posledních 15 let…
Kromě odvahy a všeho, co horolezci v extrémních podmínkách potřebují, si Radek Jaroš s sebou bere i fotoaparát, aby zachytil každou cestu do nebeských výšek. Zážitky pak každoročně zpracovává také v kalendářích, které jsou unikátním svědectvím extrémních výkonů všech členů výpravy. Přinášíme ukázky z expedice na Nanga Parbat a K2, osmitisícovek, na které se vydal v roce 2005.
TEXT A FOTO: RADEK JAROŠ.
| Kalendáře si můžete objednat na e-shopu Radka Jaroše, který najdete na jeho osobních stránkách www.radekjaros.cz |
Dvě mouchy jednou ranou?
Cílem naší pouze dvoučlenné expedice ve složení Radek Jaroš a Petr Mašek byly hned dvě osmitisícovky zvučných jmen. Nanga Parbat a K2. Nanga Parbat je nejzápadněji položená osmitisícovka v Himalájích a K2 zase poslední na severozápadě stojící osmitisícovka v pohoří Karákorám.
Co se týká obtížnosti a nebezpečí, patří obě statisticky k nejtěžším a nejnebezpečnějším. Jenom loni se z nich nevrátilo deset horolezců! Prvním cílem byl výstup na Nanga Parbat Kinshoferovou cestou v Diamirské stěně. Odlétali jsme 22. 5. 2005. Koncem května jsme postavili jako vůbec první expedice základní tábor na louce v 4 200 metrech. Problém ale byl, že i tady leželo přes metr sněhu!
Já jsem stál 28. 6. na vrcholu Nanga Parbatu. Miska (Petr Mašek) se rozhodl kvůli vyčerpání 200 metrů pod vrcholem otočit. Lezci z dalších expedic dosáhli vrcholu po společném snažení a zafixování cesty až za další měsíc! Následoval přesun pod K2, kde jsme stavěli BC v polovině července. Od začátku měsíce a do 17. 7. tam sněžilo. Den nato jsme ráno vyráželi do Španělské cesty společně s klukama z expedice Poldy Sulovskýho, kteří tady již měsíc a půl působili. Během dvou dnů jsme se dostali do 7 100 metrů. Další den jsme se v 7 300 metrech kvůli množství čerstvého sněhu, lavinovýmu nebezpečí a blížící se změně počasí rozhodli k sestupu a v BC po zjištění dlouhodobé předpovědi k ukončení expedice. K2 ten rok na vrchol nepustila opět nikoho.
Hora zahalená ve sněhovém závoji
runSliderPage_manual(„ngg-gallery-1300-0“);
• Nanga Parbat tak, jak jsme ho měli na očích skoro měsíc, pokud zrovna nebyl schovanej v mracích. Obvykle „Nahá hora“ byla ten rok hodně oblečená v sněhovém závoji.
• U cesta na jindy rozkvetlou louku, kde měl stát základní tábor, naznačovala, že něco není v pořádku. Tolik sněhu nebylo posledních 15 let.
• Ve spodních partiích „jenom“ pršelo, ale nikomu to nevadilo. My máme kvalitní oblečení a osel nemá rozum. Nebo naopak?
• Moje soukromý Ferrino byl největší stan v základním táboře, ale několik prvních nocí jsem v něm spal jako ve skladišti.
Cesta bouří a s lavinou v zádech
runSliderPage_manual(„ngg-gallery-1301-0“);
• Hora Zabiják je taky jedno ze jmen Nanga Parbatu. Při naší první cestě do stěny jsme na ledovci nafotili několik snímků, než nám došlo, že lavina míří na nás a že utíkat nemá smysl. Tlaková vlna nás povalila, ale masa sněhu naštěstí nedojela…
• Cesta bouří přes skály těsně pod 6 000 m, kdy blesky šlehaly okolo nás. Na osmitisícovce se mi to stalo
podruhé.
• Při prvním přelezení nejtěžšího skalního úseku Diamirské stěny nám sto metrů trvalo pět hodin.
• Tábor na hřebeni v 6 000 metrech jsme v mlze nacházeli jen podle fáborek, pokaždé byl totiž totálně pod
sněhem. Sníh aspoň zabraňoval tomu, aby stany roztrhala vichřice.
| Radek Jaroš zdolal 13. osmitisícovku – nebezpečnou Annapurnu. Zbývá mu už jen K2 |
