První český vědec na Antarktidě: Výzkum v nejdrsnějších podmínkách na Zemi
Diskuzní fórum (povinná reklama)
Antonín Mrkos (1918–1996) odjel do Antarktidy už jako známý astronom, jehož specialitou bylo objevování komet.
2 800 kilometrů nejnepříznivější krajinou na Zemi
Zásobovací kolona postupuje směr Vostok. Cesta nejnepřístupnější krajinou na planetě, 2 800 km za 65 dnů. FOTO: Antonín Mrkos
Se 3. a 4. sovětskou expedicí pobýval v Antarktidě v letech 1957–1959. Přezimoval na stanici Mirnyj, měřil charakteristiky polární záře a fotoelektrické charakteristiky světla noční oblohy. Na konci roku 1958 vyrazil jako radista, řidič a navigátor s výzkumnou a zásobovací kolonou pro stanici Vostok do centra Antarktidy (obr. vlevo).
| Tajemný rodokmen meteoritů známe i díky Čechům. Video ve 3D |
Kolona vojenských tahačů s 21 člennou posádkou vyrazila z Mirného 23. října 1958. Některé táhly náklad, jiné vezly obytnou nástavbu, v níž polárníci během cesty žili. Stanici vybudovali Rusové o rok dříve (16. prosince 1957) v oblasti jižního geomagnetického pólu. Jak jim začaly okamžitě ukazovat meteorologické teploměry, stanice byla zároveň postavena i na světovém pólu chladu. V roce 1983 zde dokonce naměřili absolutně nejnižší teplotu na Zemi, -89,2 °C. První obyvatelé Vostoku prožili zimu úplně odříznutí od světa a teď konečně měli spatřit jiné lidi.
Česká vlajka na jižním geomagnetickém pólu vztyčená v roce 1958. V pozadí pásové vozidlo Pinguin, část vozového parku výzkumné a zásobovací skupiny, se kterou Antonín Mrkos absolvoval náročnou trasu Mirnyj-Vostok. FOTO: Antonín Mrkos
„…Všechno, co nebylo v domečku upevněno, spadlo na zem a leccos se rozbilo. Největší spoušť byla v kuchyni. Vařit při jízdě bylo pro našeho lékaře snad to nejhorší, co jej až dosud v životě potkalo. Takovou jízdu ani náš eskymácký pes nevydržel. Když jsme ho pustili z domku ven, rozběhl se po našich stopách nazpět k Mírnému. Brzy zmizel z dohledu a už nikdy jsme ho neviděli. Zahynul někde ve vichřici, která se brzy potom rozpoutala,“ popsal cestu Antonín Mrkos v knize Naši v Antarktidě.
| Flora a fauna Antarktidy – co zde roste, plave či létá |
Otřesy v nástavbě musely být nesnesitelné, zvláště když nebylo jak si odpočinout. Navíc kolona zastavovala během dne pouze dvakrát, jen na dvě hodiny. Uvařit a sníst oběd, určit zeměpisnou polohu a odjezd… Nedalo se spát, nedalo se odpočívat. Únava si nevybírala.
Nakonec se za volanty střídali všichni včetně Mrkose. Do stanice Pionýrská to bylo 375 km a objevili se tam 28. října. Dva dny odpočinku a vyrazili dál. 12. listopadu spatřili před sebou stanicí Komsomolská. Odpočinek a zase dál.
Antoním Mrkos během návštěvy australské stanice Mawson u jejich sněžného vozidla. Zdroj: Archiv Antonína Mrkose
5. prosince. Jeden z tahačů náhle odbočil v pravém úhlu z kolony a pokračoval pryč. Příčina takové „nekázně“ může být jen jedna – řidič únavou usnul. Traktor jede na plný plyn, kam chce. Než se nám jej podařilo jiným tahačem dohnat, byl už dva kilometry daleko… Stále však jel někam pryč a řidič tvrdě spal.
Řidič stíhače Nikolaj Pugačev popadl kladivo, které měl v kabině a vyskočil ven. Ve hlubokém sněhu dohnal uprchlíka a kladivem začal bušit na jeho kabinu, až ho vzbudil. Nikolaj to odnesl omrzlýma rukama, zapomněl si v tom fofru vzít rukavice, a ještě dlouho vykašlával krev, jak se nadýchal mrazivého vzduchu při běhu.
7. prosince 1958 byli konečně na Vostoku. Vítalo je 11 lidí, kteří tu strávili zimu. Na jižním geomagnetickém pólu díky Antonínu Mrkosovi zavlála i naše vlajka. Vyložili náklad, krátký oddech a rychle zpátky.
A co teprve cesta zpět?
Při návratu nás silně zlobil stroj. Občas se zadrhlo ložisko v levém náhonu, pravý poslouchal neustále, a tak jsme jezdili v kruhu, stroj udělal tak deset koleček a pak jel třeba dalších 50 km rovně. Letci, co létali nad námi a viděli tu podivnou stopu ve sněhu, se nás opatrně vyptávali na zdraví.
26. prosince jsou v Mirném, konečně doma. I v dnešní době by to byl úctyhodný výkon. Trasu dlouhou přes 2 800 kilometrů v nejdrsnějších planetárních podmínkách překonali za 65 dnů.
Ve „svém“ domečku v Mírném. Zdroj: Archiv Antonína Mrkose
Antonín Mrkos byl jediný z našich vědců, který zažil etapu objevování neobydlených prostor samostatnými motorizovanými kolonami. Stylem, který Rusové, díky zkušenostem ze svých severských oblastí, dokonale zvládali. I tady ale hrála občas významnou roli okamžitá improvizace.
| Nahá Antarktida: na odhalené mapě vypadá jako hlava nosorožce |
Více se múžete dočíst v celém článku První český vědec na Antarktidě: Výzkum v nejdrsnějších podmínkách na Zemi. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Věda a poznání.