PR Články – Psaní a publikováníVložte PR článek zdarma bez čekání – zpětný odkaz zdarma

Když se Massimo stane novým tatínkem svému osiřelému synovci Nickymu, potřebuje pomoc. Proto mu připadá jako dobrý nápad vzít s nimi do Itálie i Nickyho krásnou tetu jako chůvu… Julii tento neodolatelný muž od prvního setkání velmi přitahuje. Kouzelná atmosféra italského městečka a dny strávené v jeho přítomnosti brzy prolomí její zábrany a láska na sebe nenechá dlouho čekat.

Diskutujte: Čtete rádi romantické příběhy, nebo dáváte přednost jinému žánru?

Telefon v Massimově kapse zazvonil, ale tentokrát ho nezvedl. Které části ze slova ‚ne‘ Gillian Pittmanová nerozuměla? Byla jedinou ženou ve skupině. Mohla mít kteréhokoli z tuctu mužů, ale ona si vybrala právě Massima. Massimo však o její pozornost nestál.

Když chtěl dámskou společnost, strávil volný víkend v hlavním městě Mexika nebo v Positanu s bratrancem z druhého kolena Césarem, šampionem závodu Grand Prix. Jeho sklon k závodění jim oběma zajistil spoustu žen.

Po vyčerpávajícím pracovním dni nutně potřeboval velkou sklenici ledové vody a sprchu. Takový přepych měl ve stanu, který po minulé dva roky nazýval domovem. Nebyl větší než prostorná šatna a přestože se nacházel v srdci Peténského pralesa v Guatemale, bylo to přece jen trochu víc než místo, kde mohl jíst, spát a zaznamenávat své nálezy.

Profesionální skupiny, které pracovaly na nalezišti v Cancuénu, žily v oploceném táboře na druhé straně mayského paláce. Tábor mohl nabídnout několik dalších výhod. Kdyby se k nim chtěl po práci připojit, musel by obětovat své soukromí, ale na to ještě nebyl připravený.

Když si otevíral láhev vody, telefon zapípal. Dopálený vyrušením nejdříve vyprázdnil obsah lahve a pak se teprve podíval, co je tak důležitého, že se doktorka Pittmanová uchýlila k poslání textové zprávy. Rychlý pohled na telefon mu prozradil, že se ho snažil zastihnout Sansone. Do hlavy se mu vkradla zlověstná předtucha.

Za celých dvacet čtyři měsíců, co byl pryč, neobdržel od svého nejstaršího bratrance ani telefonní hovor, ani zprávu. Na to ho Sansone příliš nesnášel.
Obrnil se proti tomu, co mohlo přijít, a četl:

Tragická zpráva, Massimo. Ihned mi zavolej.
Slovo tragická mělo určitý význam, který nemohl ignorovat. Je jeho strýc nemocný? Nebo něco horšího?
Zavolal svému bratranci zpátky. Pot z něj valil proudem.

„Co se stalo?“ zeptal se, když uslyšel Sansoneův hlas.
„Papá dostal nějaké zprávy, kvůli kterým se zhroutil. Teď je u něj doktor, a tak mě požádal, abych ti zavolal.“
Strýc Aldo mohl předstírat, že je nemocný, aby získal Massimovy sympatie a přesvědčil ho, aby se vrátil domů.

Massimo ještě nebyl připravený se vrátit. To by se nejdříve muselo stát něco opravdu hrozného.
„Jaké zprávy by to mohly být?“
Po neobvyklém zaváhání Sansone řekl: „Jedná se o Pietru.“

Zmínka o sestře vyrazila Massimovi dech.
„Co je s ní?“
„Její tchán volal a řekl otci, že ona a jeho syn zemřeli dnes ráno při autonehodě.“
Zemřeli…

Pietra?
Zavrávoral. Zasáhla ho bolest, která mu brala dech.
„A dítě?“ dotazoval se divoce.
„Nevím. Otec ne-“

Massimo zavěsil. Nechtěl, aby Sansone slyšel jeho žal.

„Bohužel, musím být zítra v Portlandu na začátek třídenní konference, Julie. Řekni mi, kdy bude pohřeb a já se pokusím si odtamtud zařídit let.“
Brent zněl roztržitě. To znamenalo, že sedí před svým počítačem a pracuje. Od muže, který tvrdil, že ji miluje, čekala víc.
Sevřela telefonní sluchátko pevněji. Nedokázala myslet jasně. Trápila se pro osiřelého synovce a truchlila pro bratra, kterého velmi milovala.

Nemohla uvěřit, že Pietra, její okouzlující švagrová, je také pryč. Byla to velká ztráta.
„Ráda bych ti řekla něco víc, ale čekáme, až zavolá Pietřin strýc. Dokud to neudělá, nemůžeme dělat nic,“ zašeptala nestálým hlasem. „Když pomyslím na Nickyho…“
„Ten malý chlapík si nebude nic z toho pamatovat. Naštěstí má tvou mámu.“

Kousla se do spodního rtu tak silně, až ucítila krev.
„Jak jsem ti řekla už včera, když jsem tu zprávu slyšela, Nicky má mě, Brente. Moje matka už matkou byla.“
Udělal podivný zvuk. „Ale ty žiješ v San Francisku. Jak chceš pracovat a ještě se starat o dítě?“

Julii se zdálo, že odpověď je jasná. Doufala, že s ní bude chtít prožít budoucnost za jakýchkoli okolností. Ale když tu otázku položil, její naděje zahynula.
„Plá-plánovala jsem se přestěhovat sem, do Sonomy.“
Od chvíle, kdy od svého otce uslyšela o té osudné nehodě, se nedokázala toho nápadu zbavit. Plánovala, že ještě toho dne zavolá svému šéfovi a vzdá se svého místa.

„A vzdát se tak skvělé práce, kterou jsem ti pomohl získat. To všechno jen, abys pečovala o dítě, které není tvoje.“
Ach, Brente.
Zavrtěla hlavou. To musela přijít tahle tragédie, aby si uvědomila, jak je zahleděný sám do sebe? Brent ještě nebyl na sňatek připravený, nemluvě o tom, že jí nechtěl pomoci vychovat Shawnova chlapce.

„Co teď?“
Teď?
Zamyslela se nad minulostí. Proplouvala jistými záležitostmi v naději, že se věci zlepší.
„Proč se mnou nemluvíš? Julie?“

Opravdu nechápal.
„Můj synovec právě ztratil rodiče. Na to jediné teď dokážu myslet.“
„Proč to musíš být ty, kdo všechno obětuje?“
„Protože chci!“ vykřikla plná emocí.

Zřejmě to na něj zapůsobilo, protože na druhé straně linky bylo dlouho ticho.
Nemohl splnit její očekávání. Nebyl ještě dost zralý. Jak si mohla myslet, že je pro ni ten pravý? Kde byla její soudnost?
„Tak co říkáš?“ zeptal se konečně.
Zhluboka se nadechla. „Říkám sbohem. Zažili jsme spolu báječné časy, ale je to pryč, Brente. Musí být. Myslím, že oba jsme to už nějakou dobu věděli.“ Zavěsila.

S myšlenkami na Nickyho opustila hlavní ložnici a spěchala do dětského pokoje, kde minulou noc spala. Od chvíle, kdy mu dala jeho poslední láhev, se ani nepohnul. Nebylo divu po takové bitvě, kterou s ní svedl. Neznal ji!
Bylo mu pět měsíců a ona s ním strávila jen čtyři víkendy, to nestačilo. Nebyla jeho maminka.
Minulý večer a během noci odmítal tekutou dětskou výživu. Chtěl svou matku a byl neutěšitelný.

Dnes konečně přestal zvracet a jednu láhev vypil. Jako by si uvědomil, že se jeho život změnil a on se poddal svému osudu. Tohle Julii zraňovalo.
Podívala se na něj a prohlížela si jemné blond vlásky a obličej. To měl po Shawnovi. Pietra mu zase zanechala svou olivovou pleť a tmavé oči.
Ale jeho statné tělíčko s dlouhými končetinami nepatřilo žádnému z nich. Když se Nicky narodil, vážil přes čtyři kila. Příliš velké dítě na tak drobnou matku.

„Odkud máš tu pusinku?“ zašeptala, když mu přejížděla prsty po tvářičce. Při své poslední návštěvě z něj vyloudila prchavý úsměv. Byl širší než úsměv jeho rodičů. Jednoho dne z něj bude dobyvatel srdcí. To její už dobyl, ale ještě o tom nevěděl.
Jak dlouho ji ještě bude od sebe odstrkovat a čekat na návrat svých rodičů? Může pětiměsíční dítě chápat, že se už nikdy nevrátí? Zavzlykala.

Nepochybovala, že Nickymu chybí sladká vůně kůže jeho matky, jak ho chovala a něžně nazývala Niccolo. Znal její hlas. Naslouchal mu již v jejím lůně, když čekal na své zrození.
Z Juliiných oteklých očí vytryskly čerstvé slzy.
Kdo ho utiší, když už neuslyší smích svého otce nebo neucítí jeho foukání na bříško při výměně plenek? Ty silné paže ho už nikdy znovu nezvednou s otcovskou pýchou; ty paže, které ho po