RECENZE: Etiopie českýma očima. Výjimečná kniha fotografa Romana Burdy
Diskuzní fórum (povinná reklama)runSliderPage_manual(„ngg-gallery-1401-0“);
Jih Etiopie přitahuje. Turisty, kteří tam dorazí (a je jich rok od roku stále více), přepadá podivný pocit, že právě zde se dají snadno pořídit neskutečně exotické záběry („tady se fotí samo“). Kvůli tomuto bacilu už vyšlo mnoho knih, i u nás se jich pár nejde, které se pokoušejí zachytit zdejší život.
| Žlutozelená měsíční krajina v Etiopii skrývá další tajemství. Třeba město duchů |
Jelikož ale autoři měli na fotodokumentaci dva až tři dny, tak tomu odpovídá i výsledek – jen exoticky barevné knížky, umělost a hra na realitu.
Kniha Omo River od Romana Burdy se ale od současné produkce odlišuje způsobem, který bere dech. Už třeba přístupem – Roman Burda /1966/ zde fotografoval víc než pět let a v jižní Etiopii trávil dlouhé měsíce. Jen díky tomu tak zachycuje normální, každodenní život. Fotografovaní lidé si na nic nehrají, nic se nepředstírá.
Trošku jiná kniha
Omo River je dnes zdaleka nejlepší fotografická kniha, která o daném území za posledních 30 let vyšla. Nemusíte být zbláznění do Afriky, nemusíte být odborníci na jižní etiopské národy, ale listujete jí, prohlížíte si černobílé Burdovy fotografie a vnímáte že tohle je úplně jiné, než na co jste zvyklí.
| RECENZE: Na střeše Afriky. Habeší za války a Etiopií v míru |
„Nejčastější chyba, kterou tady s fotoaparátem v ruce uděláte, je, že budete povrchní. Lidi chtějí většinou udělat při první návštěvě a za jedno odpoledne aspoň pět unikátních fotografií (úsměv)… Navíc tady v Africe je všude slunce v kombinaci s tmavou kůži… Já se vždycky modlil za každý mráček. Zejména na slavnostech, které bývají jen jednou za rok – třeba bull jump u Karů.“
Roman Burda na 251 stránkách zachycuje svoje vidění světa kmenů v povodí řeky Omo. Zaměřil se na čtyři z nich a podle nich pojmenoval kapitoly – Hamar, Surma, Karo a Bodi.
Osudová přitažlivost
Poprvé se u řeky Omo objevil v roce 1999. Byl fascinovaný. Stejně jako tisíce návštěvníků před ním a po něm. Jenže on, na rozdíl od nich, se začal vracet. Byly roky, kdy přijel dvakrát i třikrát. Nezačal fotit hned, a nebylo to ke škodě věci, měl spoustu času rozhlédnout se po tom, co je podstatné pro zdejší každodenní život.
„Že bych možná měl materiál na knížku, mi došlo později. Záměr to nebyl, přesvědčit se, že mám hodnotný materiál, trvalo asi 6 roků. Vlastně až zde, před osmi lety, jsem poprvé začal fotit vážněji. Ale od začátku fotografuji jen černobíle na klasické filmy.“
Burda se s fotoaparátem v ruce nikam nehrne. Jako by čekal, až si čtenář jeho fotky objeví sám. Ať si kvalitu najde, protože pak z toho bude jako objevitel mít mnohem větší rad

