PR Články – Psaní a publikováníVložte PR článek zdarma bez čekání – zpětný odkaz zdarma

„Život na Kubě je na prd,“ shrnuje poměry v zemi Antonio, sedící vedle mě na baru v centru Havany. „Nízké platy, všechno je rozbité, staré…,“ poslouchám asi po padesáté podobnou historku. Jen něco mi tu nehraje. Je všední den, dopoledne. Můj nový známý drží v jedné ruce lahev piva a v druhé doutník a přes popisovanou mizérii působí celkem v pohodě. Přes všechno to stěžování ve mně jen málo místních dokáže vyvolat soucit. Naopak. Někdy bych začal skoro závidět.

Antonio pracuje jako zedník, dnes ale z jakéhosi důvodu stavba stojí, a tak dostal volno. Pobírá běžný státní plat, tedy něco přes tři stovky českých korun měsíčně a k tomu dostává přídělové poukázky na základní potraviny. Když objednává další pivo za asi dvacet korun, nedá mi to a ptám se dál. Divím se, jak může tolik utrácet, vždyť jedno pivo stojí skoro desetinu jeho mzdy. „To víš, s normálním platem se vyžít nedá, proto musíme bejt my Kubánci vynalézaví. Pokud na stavbě zmizí pár pytlů cementu a dalšího materiálu, nikdo si toho nevšimne, rozumíš?“ popisuje Antonio šeptem svůj vedlejší příjem.

V ulicích Santiaga de Cuba.

Výhody dvojí měny

Po několikáté návštěvě baru se rozpovídává i starý barman Julio. „Peněz moc nemám, mým kapitálem jsou ale rum a doutníky.“ Přestože se jedná o polorozpadlý lokál, kde je určitě více švábů než zákazníků, díky relativní blízkosti k nábřežnímu Malecónu i starému centru sem občas zavítá několik turistů. Málokdo z nich tuší, že cena obyčejných doutníku je koruna za kus, panák rumu stojí korunu padesát.

Většina turistů vlastně ani netuší, že na Kubě fungují měny dvě a platí jen konvertibilním pesem, které odpovídá čtyřiadvaceti normálním kubánským pesům (ty odpovídají zhruba našim korunám). Většina cizinců tak nic netušíce platí za plno věcí více jak dvacetinásobek. Julio jim to nijak nerozmlouvá a i on má k platu pár pesos navíc.

Ranní modlitba v kostele De la soledad v Camagueye .

Během dalších dní cestování po Kubě sbíráme další a další podobné historky o schopnosti improvizace a vynalézavosti kubánského lidu. Princip je většinou pořád stejný. Z každého podniku se dá leccos nenápadně odnést a výhodně prodat na ulici, v ideálním případě turistům za konvertibilní pesa.

Třeba náš taxikář ve městě Camagüey sice zamířil pro pohonné hmoty k benzínce, místo u stojanu si ale nechal palivo nalít za stanicí z kanistru od jakéhosi špinavého mladíka. Platil polovinu normální ceny. Nejšťastnější jsou ti, kteří pracují ve fabrikách na doutníky, rum nebo kafe. Zboží propašované ven pak Kubánec s obchodní duší dokáže s cizinci zpeněžit téměř zlatem.

Živořím. Mám rodinu na Kubě

Na východě ostrova, v Santiagu de Cúba, spíme opět v casa particular, tedy u místních, kteří platí licenci a mohou u sebe doma ubytovávat cizince. Večer se s panem domácím Josém houpeme na verandě ve starých dřevěných křeslech a já mu sděluji své postřehy. Dává mi za pravdu. „Jen ze státního platu vyžije málokdo. Většina místních má ještě něco bokem, hodně lidí se snaží nějak přivydělat na cizincích, dostat se ke konvertibilnímu pesu. Ideální příležitost k tomu mají taxikáři, personál v restauracích a hotelech, ale i ostatní se snaží něco vymyslet. Hodně peněz přichází na Kubu také od příbuzných ze zahraničí, hlavně z Miami a Španělska.“

Více se múžete dočíst v celém článku To nejlepší z Hedvábné stezky: Na slovíčko s Kubánci. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Lidé a cesty"“>Lidé a cesty.