PR Články – Psaní a publikováníVložte PR článek zdarma bez čekání – zpětný odkaz zdarma

Jeho album Racek se stalo nejprodávanější deskou roku 2011 (29 000 nosičů). Tento rozhovor ale nemá přilákat lidi na koncertní šňůru: byla vyprodaná dávno před tím, než začala. Stejně jako ta podzimní.

Zmizel jste do Indie, abyste si odpočinul. Jak bylo?

(úsměv) Tak, že bych tam žil, kdybych na to měl odvahu. Lidi se tam mají očividně rádi. Když se člověk vrátí do vlasti… Tady je zima. Na chladné počasí si člověk celkem zvykne, ale na chlad, jenž jde zpod kabátů lidí, které míjíte na ulici, si zvykat nechcete.

Co s tím?

Nic, budu chvíli kverulant jako každý Čech, budu si stěžovat, ale pak se s tím smířím.

Moraváci jsou taky kverulanti? Mají pověst laskavějších.

Jak kde. Tím, že cestuju po naší krásné zemi, vidím rozdíly kraj od kraje. Mám dva kraje, kam bych se přestěhoval, když ne do Indie.

Jaké?
Nemůžu jmenovat, protože by se jinde urazili. To populista nemůže do tak významného periodika prozradit.

Populista?

Samozřejmě! Dnes může někam něco dotáhnout jen populista. Podívejte se na mě: samé srandičky… Nepřišlo by mi fér mluvit konkrétně, protože pak bych přišel do regionu, který jsem odsoudil a potkal tam fajn lidi, a bylo by mi to líto.

Kdybyste měl někoho přilákat k vám do Třince, co byste mu doporučil?

Aby ten, kdo přijede vlakem, měl asi dvacet minut zavřené oči, než se dostane z nádraží do okolí Třince, které je bezkonkurenčně nádherné: Beskydy.

Město nedoporučujete?

Jak komu. Můj kytarista Jiří Kučerovský je velký ctitel industrialismu, a když přijel do Třince, hned na nádraží byl nadšený, že vjel do románu Julesa Verna. Já továrnám moc nefandím a kavárny a hospody moc neznám, protože žiju hlavně v Praze. V Třinci trávím čas se svými kamarády většinou u nich doma. Můžu říct, že lidé v Třinci mají krásné byty.

A v Praze?

To nevím, ti mě nezvou, jsou takoví víc „zaprdnutí“. Ve velkém městě nemůžete kamarádit s každým, koho potkáte. V Třinci to jde.

Byl jste dítě s klíčem na krku?

Na krku ne, maminka mi udělala radost plastovou pružinou, ta mi visela z kapsy. Bylo to děsně moderní. Před barákem jsme měli fotbalové hřiště a lesík. Buď jsme tedy hráli fotbal, nebo jsme si hráli na ochránce lesa. Bláznivé děti, které sbíraly odpadky.

Proč bláznivé? Ekologie je in.

To je pravda. Nejvíc mi v tom imponuje Ondra Vetchý, který je schopen zastavit celý autobus, protože si všiml, že u silnice leží pet láhev. Zažil jsem to cestou na natáčení seriálu Hop nebo trop. Ještě objevil raněného hada, strašně se vzpíral odjet, tak se celý štáb jal hada zachraňovat. V tu chvíli jsem zjistil, že chovám k Ondřejovi velké city. Je to totiž dobrý člověk.

Kdo vás ještě v začátcích ovlivnil?

Kdekdo, pořád začínám. Nejde tolik o ovlivňování, jako spíš o radost z lidí, které potkávám. Jsou ještě lepší, než jsem si myslel. Třeba Jirka Lábus, toho jsme miloval za Ruskou ruletu a Kouzelníka – a pak ho poznám a zjistím, že jsem ho miloval málo: je skvělý člověk, skromný, pokorný… Míra Vladyka je taky úžasný. Byl jsem začínající herec, nýmand a tihle lidi se ke mně chovali velmi mile.

Teď mluvíte o pohádce Tajemství staré bambitky?

Ano. Dostal jsem velkou roli a bylo mi tam dobře, přestože jsem měl obrovskou trému.

Ve Všechnopárty jste řekl, že si toužíte zahrát prince, a dostal jste roli ve vánoční pohádce. Takhle to funguje?

Jistě! Podle hesla Co chceš, řekni si o to! (smích) Pochopitelně to byl můj sen: všechny holky touží být princeznou a kluci, i když tvrdí, že chtějí být vojákem, ve skutečnosti by rádi byli princem.

Já jsem to za nás muže, kteří to tajíme, otevřeně přiznal. Zpětně jsem se dozvěděl, že dramaturg té pohádky se na Všechnopárty díval, když mě měl v úzké nominaci na tu roli. Jsem rád, že se pohádka lidem líbila. Mně se líbí taky: je to česká lidovka, žádné čáry, ohňostroje a triky.

Když jsem viděla, jak se cpete marmeládou po lžících, říkala jsem si, že vám muselo být špatně.

Bylo. Snědl jsem jí asi kilo. Všichni se mi smáli, protože jsem si to vehementně prosazoval. Přesto, že moc na sladké nejsem. Co bych pro roli neudělal…

Mezi čtyřmi nominacemi na Anděla je i ta za písničku Nina. Volil byste stejnou, nebo si za jinou stojíte víc?

Neumím mluvit o tom, jak je dobré, co jsem napsal. Za čím bych si nestál, bych veřejně neprezentoval. Mám spoustu věcí, které se nikdy ven nedostanou.

Jak prožíváte úspěch?

S překvapením. Cítím velký vděk, ač to zní dost pateticky, ale já si v patosu rochním. Aniž by si to lidi uvědomovali, tím, že mi přízeň věnují, mě dělají šťastným a spokojeným v životě, který se jich vlastně taky týká. To, že je mi dobře, můžu prezentovat na koncertech a dobře udělám i jim. V této symbióze mě baví fungovat. Oni mi plní sen a já jim můžu dát pár minut radosti přes písně.

Úspěch je ovšem také zavazující.

Velmi. Čím víc je člověk sledován na cestě vzhůru, tím víc je od něj očekáváno. Když se snažím něco napsat, myšlenkám o očekávání se snažím bránit. Doba je příliš kvapná na velký úspěch, proto se s ním snažím nežít, neúčastním se „celebritního“ společenského života, stýkám se radši s přáteli než s lidmi, kteří by mi mohli nějak pomoct. Jsem v životní fázi, kdy bych klidně uměl stagnovat.

Novou desku nechystáte?

Ta cesta do Indie přinesla mnohé inspirace, materiál by byl, ale nač spěchat? Spíš bych chtěl, aby čas vyselektoval věci, které mají skutečně co říct dlouhodobě. Aby deska byla dobrá.

Chcete ji stejně jako Racka nahrávat doma?

Asi ano. Možnosti naprosté svobody, kdy jsme sami sobě pány, jsme ještě nevyčerpali. Navíc na nahrávce všechno zůstane, mám rád, když trochu smrdí, je špinavá, není to vycizelované. Takový jsem, mám spoustu chyb a to by měla obsahovat i nahrávka.

Nejsem umělec, který dokonale zvládá nástroj a hlas, zato toužím sdílet informace ze svého života s informacemi ze životů jiných lidí. To jde nejlíp, když svůj život nabídnu takový, jaký je. Jsem hudební špindíra.

Prozrazujete o sobě spoustu věcí. Co písničce o DAMU, kde z vás prý dělají „figurku bez mozečku“, říkali profesoři?

Potrefené husy se ozvaly, což je dobře, i je to může v něčem poučit, pokud chtějí. Pojmenoval jsem přístup školství, myslel jsem, že už je na lepší cestě, jenomže s ministrem Dobešem nebude, měl být dávno minimálně pryč z politiky. Minimálně.

Já vnímám – zase to bude patetické – učitelství jako poslání, protože učitel má obrovský vliv na formování dětí. Přitom si vybavuju jenom pět pedagogů, jimž jsem dodnes velmi vděčný. To je přece málo z toho množství učitelů, jejichž rukama jsem prošel! Jejich výjimečnost spočívala v tom, že používali dialog, ten ve školství chybí. V momentě, kdy máte pocit, že vás nikdo neposlouchá, křičíte.

Hlásíte se k Jaromíru Nohavicovi, který vás ovlivnil už jako kluka. Chodíte spolu na pivo?

Nechodíme. Potkal jsem ho zatím dvakrát. Rád bych s ním na pivo zašel, ale bojím se, že bych nevěděl co říkat. Možná bych jen obdivně čuměl.

Třeba byste se zeptal čeho se vyvarovat.

Myslím, že to ani vědět nechci. Pro mě je důležitý osobní prožitek, nedokážu se poučit z chyb jiných. Takhle chci vychovávat i své děti: „Nevěříš, že to pálí? Tak si sáhni.“

V Sibyle, která je nominovaná na videoklip roku, říkáte, že jste „duševní masochista, životní sólista“. Proč?

Inklinuju k ruské literatuře a jsem jí načichlý, když píšu písničky i prózu. Charaktery se tedy snažím vehnat do extrému, aby byly jasně rozeznatelné. Základ je můj, duševní