PR Články – Psaní a publikováníVložte PR článek zdarma bez čekání – zpětný odkaz zdarma

O Sylvě Lauerové jsem se doslechla, že je to „tajemná, záhadná a mystická žena“. A pak jsem místo ženy vampa potkala milou uličnici. O jejích knihách, které jsou o lásce, vášni, sexu a romantice, v nichž často hrají hlavní roli muži, se psalo, že jsou prvoplánové a nenáročné. A pak jsem se do její prvotiny Hračky začetla opravdu vášnivě. Bylo to ve vlaku, strašně jsem se styděla a měla dojem, že všichni pozorují, CO to čtu, ale nemohla jsem přestat.

Zatím byla prodavačkou, právničkou, modelkou, spolumajitelkou realitní kanceláře, učitelkou jógy… Teď zrovna je spisovatelkou. Zásadně nic nemíchá dohromady, nemá ráda složité kombinace. Ani v jídle ne. Jí jen bílou rybu a salát, nebo kuře a vařené brambory. Miluje kvalitní moravská vína, barokní hudbu a voňavé charakterní muže a ženy. Žije se svým německým mužem Klausem na Seychelách a do Česka, nejraději do Brna, jezdí vždy, když vydá další knihu.

Jak poznáte, že vám bude chutnat muž, když v jídle jste tak puristická?
Jsem živočišná, ale odsud posud. Nejsem typ, který by se divoce pomiloval s neznámým námořníkem. Potkáme se a rozdáme si to není nic pro mě. Potkáme se, umyjeme se a pak se můžeme milovat zní lépe. Nebo musím znát jeho zázemí a vědět, že hygiena je pevně zakotvena v jeho hlavě, denním režimu i na duši.

Stalo se vám někdy, že jste muže milovala, a přesto jste měla problém s jeho „vůní“?
Měla jsem takový milenecký vztah. Byla jsem mladinká a on mě fascinoval. Byl inteligentní, krásný, zábavný, úspěšný… byl požitek s ním trávit čas. Ale nevoněl mi a nechutnal. Snažila jsem se, ale byl pro mě příliš… Skončilo to kvůli tomu. Ale byla jsem při rozchodu kulantní, neřekla jsem pravý důvod. Dnes už bych nejspíš použila větu Miláčku, my si nevoníme.

Rozcházíte se s muži stále decentně?
Já se vlastně už dlouho s nikým nerozcházím. Ale když jsem ještě byla nedospělá, zahrála jsem konec vždycky tak nějak do autu. Dnes je pro mě takové řešení projev totální nezralosti. Vždy vysvětlím, proč nám vztah nefunguje. S věkem jsem se totiž uklidnila a mám menší potřebu říkat hlouposti a schovávat se.
Myslím, že spousta problémů dnešního pokolení pramení z toho, že se lidé nerozejdou vůbec. Ani kulantně, ani bouřlivě…
Ženy se naučily žít ve smutném kompromisu. Jsou rády, že jsou rády. Že mají aspoň něco. Dnešní generace čtyřicátnic má pocit, že tak je to normální. Že je vlastně docela přirozené, když vztah ne zcela funguje. Jsem česká žena a až na pár výjimek jsem měla české muže. Jsou to chlapi, kteří většinou vyrostli u umakartových kuchyňských linek. Neumějí si vážit ženy jako symbolu, jako partnerky, jako spolupracovnice, prostě nás nectí. Galantní chlap je v Česku k vidění zhruba tak často jako růžový beránek. A k tomu jsou ještě líní. České ženy naopak zapomněly zářit a muži zapomněli, jak slastné je nechat se tou září oslňovat. Ať si to každý přebere po svém. (A s hypotékami či všedními starostmi to vůbec, ale vůbec nesouvisí.)
Pak tu máme opačný trend nejmladší generace: singles.
Jedná se o přirozený projev dekadence moderní nasycené společnosti. V momentě, kdy je společnost saturovaná, zmar všeho (tedy i partnerských vztahů) nabývá na rychlosti. Vezměte si starý Řím.

Proč nemáte děti?
Nepřišly. Jsem prokazatelně zdravá, a děti jsem tudíž mít mohla. Nikdy jsem ale netlačila na pilu. Nechala jsem všemu volný průběh, tedy až s mým manželem. Ještě první rok našeho vztahu jsem brala antikoncepci. Chtěla jsem si být jista, že budu mít dítě s tím pravým. Pak jsem ji jednou provždy vysadila a… jsme bezdětní. Nelituji toho. Asi to má svůj důvod.

Jak jste identifikovala, že Klaus je dobrý muž pro váš život a vy dobrá žena pro něho?
Seznámili jsme se před 15 lety. V té době jsem už věděla, co chci od životního partnera. Musí mi poskytovat jistotu, musím mít možnost se o něj opřít, najít chlácholivou náruč, částečně otcovskou, částečně bratrskou. Po životním partnerovi nepožaduji fyzickou věrnost. Dávám mu prostor žít. A záruku své lásky – mateřské, sesterské. Nabízím pochopení, podporu a toleranci. Naopak u milence věrnost striktně vyžaduji. Milenec je tu od toho, aby se miloval jenom se mnou. U něj hledám vášeň, romantiku a sex. Partnerský vztah je duchovní, milenecký tělesný.
Každý partnerský vztah ale začne tím mileneckým, ne?
Ano. Vždycky je na počátku románek. Otázkou je, v co přeroste. Lidé by měli konečně přistoupit na to, že člověk není zralý na celoživotní monogamní systém. Je otázkou, zda a kdy vůbec vyzraje. Znám dva tři monogamní páry. U jednoho mám pocit, že je to z nouze ctnost. U dvou mám dojem, že se jedná o naplněný a kvalitní vztah. Jsou spolu 12 let. Ale za rok může být všechno jinak.

Lze podle vás přirozenou žádost nějak kultivovat?
Myslíte sexuální apetit? Ano, sama jsem si to vyzkoušela.
V době, kdy jsem cvičila jógu a každý den meditovala, jsem přestala mít o sex zájem. Po několika měsících mi představa, která mě vždy tak vzrušovala, připadala až legrační. Nebyla jsem schopna vidět víc než dva králíky v akci. A začala jsem se psychicky vzdalovat manželovi i svým nejbližším. Druh mé lásky k nim se měnil, měla jsem je ráda stejně tak jako třeba zahradníka nebo dělníky na ulici. Muž tím trpěl a bylo mu to líto. Žila jsem si v jiném světě, vzdalovala jsem se od něj a reality každodenního života. Když už zbýval jen jeden jediný krok, abych bych přešla onu pomyslnou hranici, nastal okamžik, kdy jsem se zeptala sama sebe, jestli to vážně takhle chci. Měla jsem nutkavou potřebu být a žít sama, všechno a všechny opustit, a zároveň jsem vnímala bolest svého okolí, kterou by můj odchod způsobil. Tehdy mě vrátili do života mí rodiče. Řekla jsem si, že na samotu si ještě můžu počkat. Ovšem pocit bezčasí a bezsexí, soužití s vyšší dimenzí, je skutečně nepopsatelná nádhera. Potřeby nižších čaker jdou do háje.

Kdybychom takhle žili všichni, vymřeli bychom…

Ale vymřeli bychom ve všeobjímající lásce ☺.

Jste romantička.
Mám dojem, že být cynik se dnes trapně považuje za moderní. Být romantický se pokládá za kýč. To je tragická chyba!
A přispívají k tomu i umělečtí kritici. Jakmile se někde objeví romantický příběh s dobrým koncem, kritik se pohorší a napíše, že je to „sračka“. V tomhle překladu je šťastnej život trapnej kýč, co se nenosí. Kam jsme se to dostali? Nemůžu přiznat, že toužím po dokonalé lásce, protože bych byla trapná… Na to kašlu! Takže si dál spokojeně žiju tu svoji „sračku“.

Proč se za své nejpřirozenější fantazie stydíme?
Nedokážu odpovědět. Já se za ně nestydím. Dostávám řad