Procházím životní krizí
Diskuzní fórum (povinná reklama)
Neměla jsem měnit zaměstnání. Ale copak jsem mohla tušit, jak se věci seběhnou? Kdybych byla nedostala tu lákavou nabídku! Jenže na sklonku léta se vyskytla možnost nastoupit na místo tlumočnice ředitele technického oddělení v zahraniční firmě.
Práce mě zajímala a výborné platové podmínky by umožnily zaplatit synovi studium v cizině. Přesto jsem váhala. Jako by mi něco říkalo, že se události zkomplikují. V dosavadní práci jsem byla celkem spokojená, i když se mé platové ohodnocení nedalo s nabídkou vůbec srovnávat.
Práci jsem změnila
Probírala jsem to s manželem i s dětmi, které mé váhání nechápaly. „Mami, nebuď taková konzerva, je to skvělá šance, to přece nemůžeš odmítnout!“
Muž se zdržel hlasování – prý se musím rozhodnout sama. Nakonec jsem usoudila, že děti budou mít asi pravdu. Jsem trochu konzervativní a změny příliš nevyhledávám. Čas kvapil, ve firmě už na mě nemohli dál čekat, naléhali, abych se rozhodla, tak jsem dala výpověď a nastoupila na nové místo.
První dva měsíce proběhly až podezřele v klidu. Rychle jsem se zapracovala a mé obavy se pozvolna rozplývaly. Jenže před koncem roku přišel šok ve formě reorganizace. Ředitele technického oddělení odvolali a jeho nástupce už tlumočnici nepotřeboval.
Můj post zrušili, a protože jsem byla ve firmě jen krátce, nedali mi ani odstupné. Děkujeme, odejděte!
V bývalém zaměstnání na mě samozřejmě nečekali, takže jsem byla bez práce. To nejhorší však mělo teprve přijít. Manžel onemocněl. Diagnóza zněla: rakovina slinivky břišní.
Tato choroba je hrozně zrádná, zpravidla se zjistí pozdě, což je rovněž případ mého muže. Být bez práce mi najednou připadalo jen jako nepatrné zlo. Vždyť jsem šikovná a něco si vždycky najdu! Nějak už vyžijeme, hlavně aby se uzdravil.
Nic pozitivního
Jenže on se neuzdravil, naopak. Chemoterapie nezabrala a lékaři mu dávají jen mizivou naději. Jak dlouho tu s námi ještě bude? Možná měsíc nebo dva, nanejvýš půl roku.
„Váš muž je velký bojovník a zázraky se někdy dějí i v medicíně,“ řekl mi jeho ošetřující lékař, ale moc povzbudivě se u toho netvářil.
Říkám si, že když je manžel statečný, nesmím propadat zoufalství.
„V létě musíme udělat na chalupě novou střechu, už to plánujeme tři roky a neměli bychom to odkládat,“ řekl mi před dvěma týdny a v očích mu svítily jiskřičky naděje.
Uvědomila jsem si, jak lpí na životě, jak se upíná k budoucnosti, která možná ani nebude. Hraju s ním tu hru na perspektivy a děti se mnou, každý den spolu něco plánujeme.
Co teď?
Zdá se mi, že vždycky trochu pookřeje, ale pak přijdou bolesti a ty úporné průjmy, sotva se dovleče z postele do koupelny.
Potají pláču a proklínám osud. Proč zrovna on, takový hodný a slušný chlap? Proč zrovna já? Proč naše rodina? Nasadit úsměv a přetvařovat se mě stojí stále větší úsilí. Vůbec nemám energii hledat si teď nějakou práci.
Bojím se. Neumím si představit, jaký život mě čeká, až manžel odejde. Budu vůbec schopná být dětem oporou? Nenaložím na ně ještě navíc břemeno péče o zhroucenou a nezaměstnanou matku?
Více se múžete dočíst v celém článku Procházím životní krizí. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.